Vyprávění se rozpadá na množství fragmentů, jen řazených jeden vedle druhého, kronikářský způsob vyprávění vede ke zbytečné popisnosti. Ačkoli zachycuje několik desetiletí, prezentace kubánské reality zůstává stále tatáž, zploštěna do několika dokumentárních vsuvek s jásajícími davy a Castrovým řečněním. Arenase ztvárnil Javier Bardem s potřebnou vzrušivostí, soustředil se však více na postižení ryze niterných dilemat než na jeho společenské zakotvení, uzavíral jej do nitra jeho výlučnosti, jeho bolesti.

Schnabelův portrét zůstává na úrovni schematického plakátu, lišícího se od toho prorežimního jen obráceným znaménkem, bez rozpaků začleňuje v daném žánru obehraná klišé. Režisér se nechal okouzlit temperamentní kulturou, která se rozeznívá zejména v chytlavých hudebních rytmech, ale nevyhnul se ani všelijakým bizarnostem, ať již motivickým (stačí si připomnenout úmysl disedentů odletět z Kuby balónem) nebo charakterizačním (zobrazení represivních sil hraničí s karikaturou, jako kdyby vše zakázané na jedné straně brutálně pronásledovali, současně však tím i přitahováni).

Nepopírám, že se jedná o dílo profesně jistě zvládnuté, místy i dojímavé, ale přesto zasypávané hlušinou. Zvláště pro ty diváky, kteří mají s komunistickým režimem své zkušenosti, kteří vědí o pekle stalinských represí, proti nimž jsou Arenasovy nesnáze pouhým laškováním, jakkoli vydávaným za nebetyčné porušování lidských práv.

Úterý 27. 1. 2004 ČT 1 - 20.00 hodin

Režie Jonathan Demme. Hlavní role Tom Hanks.

Středa 28. 1. 2004 ČT 1 - 0.45 hodin

Milan Machovec byl svého druhu hvězda, lze-li takto uvažovat o filozofovi a vysokoškolském profesoru. Přitahoval mladé lidi jak v 60. letech, kdy patřil k uznávaným autoritám českého filozofického myšlení, tak v letech následujících, kdy byl vymazán z učebnic a nakladatelských plánů. Zakládal bytovou univerzitu, publikoval v zahraničí, podepsal Chartu 77. Ctěn, milován a obdivován byl i v době polistopadové, kdy se konečně mohl vrátit na Univerzitu Karlovu.

Profesor Machovec pocházel z jižních Čech. Narodil se v srpnu 1925, vystudoval po válce (filosofie, klasická filologie, hudba, teologie), vstoupil do KSČ, dočasně se přiklonil k marxismu (vždy však vystupoval proti jeho dogmatům), od padesátých let přednášel, v 60. letech se stal spoluiniciátorem a organizátorem celosvětového dialogu mezi marxisty a křesťanskými teology, v roce 1968 se stal profesorem a o dva roky později musel školu opustit. Svoji slavnou knihu Filosofie tváří v tvář zániku napsal v roce 1983. Jedním z jejích témat je (vedle ekologie) i postavení žen v současné společnosti, Machovec sám sebe dokonce považoval za feministu. Když loni v lednu zemřel, české teoretické myšlení v něm ztratilo osobnost evropského významu.

Buďme rádi za pořady typu Ještě jsem tady. Díky nim nám tady snad už navždy zůstanou "živě" zachovány myšlenky, názory a postoje lidí, kterých bychom si měli vážit. Moderátorka cyklu Tereza Brdečková nám v oné úctě značně pomáhá.

TOMÁŠ PILÁT

Nevěra se dotýká aktuálního problému: přelétavosti partnerských vztahů a z toho plynoucích následků. Vyhýbá se jednoznačnému dělení na hrdiny kladné a záporné, vyhýbá se soucitnému vyděračství, záměrně zdůrazňuje uzavřenost událostí, o nichž se vypráví, odstup od nich samotných, byť vzpomínky na ně stále mohou bolet či vyvolávat stud.

Když se Marianne Voglerová (Lena Endreová), matka malé dcerky, navzdory spokojenému manželství s dirigentem Markusem zamiluje do labilního režiséra Davida, člověka snadno propadajícího depresím i záchvatům retrospektivní žárlivosti (žárlí na Marianniny již uzavřené milostné zkušenosti a zážitky), ještě netuší tragické konce, které ji postihnou. Vyprávění však své zpřítomnění hledá v samotném vzniku postav a jejich příběhu, podobno postupům z postmoderních románů. Zestárlému spisovateli Bergmanovi (Erland Josephson) se vynořuje jeho budoucí hrdinka Marianna, žádá ji, aby vyprávěla, co zažila. Občas zazní upřesňující otázka, případně pobídka k dalšímu pokračování, pokud se Marianna zastaví zalknuta hořem.

Obrazové zhmotnění Marianniných vzpomínek je tak ryze ilustrativní, nepřetržitě provázeno jejím monologem jako komentářem i předjímajícím hodnocením, které místy překrývá i zvukovou složku retrospektivního dění. Občas se sice vynoří celistvá epizoda, ale verbální vzpomínání posléze zcela opouští příslušné obrazy a definitivně se usazuje ve spisovatelově opuštěné vilce na břehu moře.

Jediným posluchačem drásavých vzpomínek se tak stává právě on, postupně rozdíraný bolestí stejně jako jeho postavy. A nevíme, jakou roli máme přisoudit právě jemu - nevybavuje si právě on události z vlastního života? Hrací strojek, původně patřící Marianně (jehož melodie postupně přerůstá ve výrazný, několikrát se vracející hudební motiv), se totiž ocitá na jeho psacím stole...

Pátek 30. 1. 2004 NOVA - 20.30 hodin

Režie Chris Columbus. Hrají Robin Williams, Sally Field, Pierce Brosnan, Harvey Fierstein, Polly Holliday a další.

Sobota 31. 1. 2004 ČT 1 - 21.00 hodin

Počáteční rozpory mezi oběma ženami nevyvěrají z rozdílnosti mravů, spíše se jedná o odlišnost povah. Na rodinu upnutá Jackie se vzdala své kariéry v nakladatelství, aby se mohla věnovat rodině, zatímco bohémštější a méně starostlivá Isabel dosáhla postu uznávané módní fotografky. Ale dochází k postupnému splývání - zatímco upjatější Jackie poznává, jak bezstarostné dovádění uvolní a vyčistí mysl, Isabel naopak zvážňuje, zvažuje, zda přednostnější je kariéra nebo péče o děti.

Režisér, od něhož si pamatujeme řadu osvědčených hitů, např. Sám doma, sází na osvědčené jistoty. Rodinu zbavuje jakýchkoli existenčních starostí: její členové bydlí v prostorném domě uprostřed zeleně (a ateliérové záběry také zabírají podstatnou část vyprávění), aby se pozornost mohla soustředit výhradně nejprve na konflikty mezi Isabel a zbytkem milencovy rodiny - a poté se přeorientovala na Jackii, hrdinně vzdorující zhoubnému onemocnění. Zvolenému žánru se přizpůsobuje i herecké ztvárnění. Obě herečky se spokojují s pohledem zraněné laně a na divákově tváři dovedně vyluzují slzy.

Zatímco Julie Robertsové spoléhá na věčný, jen málokdy rozpačitý či dokonce zhořklý úsměv, který však jen stěží překlene vypjaté okamžiky zejména v první polovině vyprávění, u Sarandonové oceníme, že nezaváhala ukázat se jako stárnoucí, nepříliš atraktivní žena s vypouklýma očima, s příznaky možná až příliš opičí lásky vůči svým dětem. Její Jackie není ochotna promíjet své mladší sokyni její zpoždění či nedomyšlenosti, chová se vůči ní přezíravě či dokonce agresivně. Dlouho jí trvá, než pozná, že není dobré dusit bolest jen v sobě a nepodělit se o ni s nejbližšími. Ostatně v tomto prozření se nejvíce polidšťuje.

Neděle 1. 2. 2004 NOVA - 22.05 hodin