Tento snímek přinejmenším třikrát mění své žánrové naladění, pokaždé ovšem udržované ve zřetelné výrazové nadsázce situační i herecké. Začíná jako podvodnická komedie, kde spolu skříží důvtip prominentní rozvodový právník (George Clooney) a podnikavá mladá žena (Catherine Zeta-Jonesová), hledající ustavičně způsob, jak připravit své bohaté manžely o jejich jmění. Poté následuje romantický posun, kdy by mělo vše nasvědčovat tomu, že oba dosavadní protivníci se do sebe zamilovali - však také hrdina přednese na právnickém kongresu oslavu lásky namísto profesního cynismu. Poté přichází třetí zlom, kdy zamilovaný muž poznává, že byl umně obelstěn, a chystá se ke krvavé odvetě. Teprve zde se dočkáme ryze coenovské poetiky - zejména scény s odvoláváním již najatého astmatického vraha a bizarně zmatené přestřelky patří jednoznačně k nejlepším v celé jejich tvorbě.

Oba hrdinové jsou pojednáni jako svého druhu profesionálové, kteří jsou si jisti svou dokonalostí, dojemně se shodnou na tom, že sice dosáhli všeho, o čem kdy snili, ale přesto zůstávají vnitřně nespokojeni, cosi je nadále pudí, aby vyhledávali riziko a vzrušení, aby nadále pokoušeli osud. Zejména George Clooney svého Milese pojednal jako člověka roztomile sebestředného, pro něhož jsou ze všeho nejdůležitější zářivě vybělené zuby. Clooney si dovedně pohrává s bezpočtem různě vykroužených úsměvů, které doprovázejí jeho sebejistá vystoupení - jak v jednání s klienty a před soudem, tak ve svůdnických aktivitách. Můžeme mu přiznat i schopnost s ironickým úsměvem se zahledět na vlastní typ, který jej nejvíce proslavil.

Naproti tomu Zeta-Jonesová zůstává překvapivě v téže stereotypní poloze, nasazujíc výraz tváře, v němž se pojí nevinnost s prohnaností. Její Marylin těží především z dějového kontextu, v němž se ocitá, i když smysl pro lakonickou zkratku také lze občas ocenit. Zeta-Jonesová nevtiskla své hrdince tolik hravosti jako Clooney, zůstává výrazově fádní. Zatímco Clooney je schopen zprostředkovat jistou Milesovu horoucnost i radostnou náruživost ve všem, čemu se právě věnuje, Zeta-Jonesová své hrdince propůjčuje výsměšný výraz pokerového hráče.

Coenové si přirozeně nelámou hlavu s nějakou motivickou umírněností a plasticitou, vše směřuje k absolutní důvěře či prohnanosti, k absolutní velikosti citů i nenávisti. Zveličovaná kresba povah i skutků, rozkmitaných jak na houpačce, naznačuje přesáhnutí běžně uvěřitelné reality a získává na důležitosti především v pomstychtivém závěru, kdy jsou nejzřetelnější odkazy na žánrová klišé.

Lépe než splétání jednotlivých dějových segmentů Coenovým vycházejí dílčí postřehy. Zejména rozmluvy jsou vedeny vtipně, odpovídají plně zvolené modelaci postav, beze zbytku naplňují jejich povahové vymezení. Ostatně smysl pro pečlivé pointování replik, někdy se nacházejících v účinném kontrastu ke stávajícímu ději, je příznačným rysem Coenových filmů. Nesnesitelná krutost je dílko obratně inscenované, lehce a šumivě plynoucí, i když do tvůrčí dráhy obou autorů nic nového nevnáší, jen variuje osvědčené postupy, případně přejímá zvyklosti odjinud.