Už léta mám nad stolem modlitbičku: Bože dej mi POKOJ v srdci, abych přijímal vše, co nemohu změnit, ODVAHU, abych změnil vše, co změnit můžu, a MOUDROST, s níž rozeznám jedno od druhého.

Přemýšlím o té první prosbě. Myslím si, že mnohého z nás trápí řada věcí, které změnit k dobrému nemůžeme. Jak často třeba lidi trpí dlouhá léta manželskými rozladami. Proč, říkám si, trvají rozpady manželství nezřídka déle, než jeho pěkná, životaschopná fáze? Křivdy, ústrky, nespravedlnosti a stresy v zaměstnání trvají někdy léta a ničí lidem zdraví. Množství chmurných událostí v médiích, proti nimž jsme bezmocní, jakož i výroky leckterých našich i světových politiků kdekomu z nás způsobují blbou náladu a rozleptávají naši chatrnou psychiku

Pouhé pasivní přijímání všeho, co stejně nemůžeme změnit, podle mého soudu nestačí. Na člověka dneška doléhá tak ukrutná záplava negativních emocí, že musí, při vědomí krátkosti života, aktivně bojovat za jeho pozitivní naplnění. Měl by se naučit leccos, s čím stejně nehne, sobecky vytěsňovat a házet za hlavu, jakož i odstřeďovat vše, co ho trápí a nemůže změnit k lepšímu, na vzdálenější oběžnou dráhu. Tak můžeme ušetřit spoustu času a energie, kterou je možno investovat do aktivit, v kterých nejsme jen bezmocnými přihlížiteli. Tím projasníme nejen svůj vlastní život, ale potažmo i životaběh lidí vůkol.

Zkracování trápení a negativních emocí se dá úkolovat a trénovat: Čeká nás rozvod? Pokusit se zkrátit strádání z roků na měsíce, vykradli mi auto či čajzli mobil - bezmocně se vztekat ne dny, ale hodinu. Urazí mě kolega, šéf nepochválí za úžasnou práci, hřeju hada na svém srdci, hanebně mě pomlouvají, Nováková neodpoví na pozdrav, tramvaják odjede před nosem, na puse mám opar jak hrom, rozbiju hrnek po babičce, ukradnou mi nápad a za dobrotu pošlou na žebrotu - povolit si zoufat pouhé minuty! Poslední dobou, co mám počítač, tak mívám sny, že podobně jako začerňuju text, který chci odstranit, tak myší potahuju černým suknem starosti a problémy, vůči kterým jsem bezmocný. Pak ťuknu na Delete a s chutí všechno odstřelím do mezihvězdného prostoru.

I u těžkých nevyléčitelných nemocí jsem potkával borce, kteří úspěšně svá trápení zkracovali. Pomáhalo jim nejen moudré přijetí faktu konečnosti života a odpovědná láska jejich bližních, ale i odvážné soustředění se na to, kolik doušků v jejich sklenici ještě zůstává a ne kolik už je vypito. A v takto vybojovaném čase se tito umělci života radovali z krás, které jim zbyly, a o kterých se nám, dosud zdravým, ani nesnilo.