Jsou úsměvná rčení, která jako by pomáhala utnout mnohé debaty. Půjčujeme si je z vtipů, literatury i filmů. Před nedávnem to bylo úsloví "to neřeš" a nebo také často upotřebitelné "s tím nemám problém". Nu a já mám takový problém, který se mi neustále v myšlenkách vrací: jsme jako celek ten kulturní, vzdělaný a šikovný národ, nebo jsme dav, snadno, přesnadno ovlivnitelný tím, co se mu často opakuje, a ochotně polykající každou šlichtu, která se mu předkládá? Vždycky, když vyjedu natáčet, vrátím se osvěžená a znovu se mi chce věřit v to lepší. Před nedávnem jsem se setkala v Rakovníku s ředitelem muzea Františkem Povolným, který ve svém městě založil a probudil k činnosti několik spolků, nadací a klubů. Jako historik chytře a taktně ukázal lidem - co že je občanská společnost - a jaké má vzory v minulosti. Na někdejší Krčínově tvrzi v Křepenicích jsem s hlubokou úctou vyslechla osud zemědělce pana Pavla Chodounského, kterému komunisté vzali statek, dobytek i pole, prostě všechen majetek. A on se do Křepenic vrátil. Teď ve svých 82 letech hospodaří společně se svým vnukem, a navíc z vydělaných peněz opravuje historickou tvrz. Ráda jsem poznala paní Blanku Tauberovou, ředitelku sedlčanské knihovny, která se stala vlastně i galeristkou, protože do její knihovny přicházejí další a další lidé ze Sedlčanska nejen vypůjčit si knihy, ale také podívat se na výstavy, podporující tvořivost místních. Ti lidé mají jedno společné: mluví o morálce, poctivosti, setkávání a poznávání, o perné práci a životních zkušenostech a o vztahu k rodině s takovou samozřejmostí, že by se z toho dala napsat učebnice. Ba co víc: prostě se tu svou představu o čistotě, kráse, vzdělání a moudrosti snaží nesmazatelně vtisknout svému okolí. Mají společné ještě něco dalšího: neprosedí hodiny a hodiny s otupenou pozorností před televizní obrazovkou v čase, kterému se říká hlavní večerní čas. Nejsou ani účastníky pivařského blábolení o ničem. Ani by je nenapadlo hltat drby z časopisů, které bez záruky informují o tom, kdo teď s kým a s kým už zas ne. Váží si času a váží si tak svého života. Vím tedy, že existuje takováto vrstva lidí, kteří stvrzují tu naši dobrou pověst.

Ale život má i druhou stranu. Tu slyšíme zprávu o tom, jak čtrnáctiletí chlapci vážně nožem zranili stejně starého spolužáka, inspirováni filmovou scénou, jakou mohou vidět den co den. Zažíváme, jak zběsilý řidič předjíždí po zasněžené, zledovatělé vozovce bezohledně a nebezpečně kolonu aut. Slyšíme, že staří lidé se bojí mít u sebe peněženky, protože jsou bezmocní proti brutálním zlodějům. Studenti si troufají napadnout své profesory, zachraňovaní dokonce lékaře a hasiče. A je směšný, kdo mluví o posvátnosti manželského svazku, o poslání rodiny. Kde se vzal ve svobodném světě takový naivní anachronismus! Hned dostane nálepku: moralista a pokrytec.

Pokrytec, který něco zakrývá? Jak je to tedy? Historie učí, že etika je podmínkou harmonizace života lidí. Ale je přitom protipólem vrozených lidských vlastností, hlavně sobeckosti. Musí se tedy pěstovat, kultivovat, cepovat a její výhonky také společností oceňovat. A to je to, co nám v poskytnuté svobodě jde nejhůře. Co prosazuje naše demokracie pod pojmem svoboda, nezdůrazňuje totiž vyvážený princip osobnosti a společnosti, ale nabízí jakousi euforickou představu, že svoboda je tu hlavně proto, aby umožnila brát. Hlavně brát a co nejméně, nejlaciněji dávat. Není to dobrá cesta, i když si takové cestičky vyšlapává kdekdo ve světě. Přesto je ale v možnostech každé společnosti kategoricky se ohradit proti mnohému. Třeba proti tomu, aby se servírovala drzost a bezohlednost místo schopnosti přicházet se skutečným uměním a s inteligentním humorem bez vaty sprostých slov. Jako bychom se báli známému jménu říct - nestydíš se? A tak necháme za sebe mluvit ty, kteří nelení poslat SMS se svým hlasem do ankety s otázkou - kdo je pro vás nejlepší, protože jejich závity zaznamenaly, že o tom se mluví, a jiní dali svůj hlas taky. Tak hluboko jsme klesli, že nám tu spáleninu kuchaři nechutné zábavy dávají bez obalu přičichnout slovy herce Genzera: "Děkuji televizi. Na to, co umím, si žiju královsky!" A záběr do řad diváků ukáže rozzářené tváře, smích a potlesk. Potlesk vlastní hlouposti. Bez sprostých slov a košilatých příhod pomalu nebude žádný program akceptovatelný. Už se vtírají i do svátečních Dobrých jiter na stanici Praha a je docela jedno, zda je snaživě přináší zpěvačka nebo farář.

Svoboda uměleckého projevu, ale demokratického chování vůbec, je hrou s orientačními pravidly, ale s minimální vynutitelností správného směru. V upřímném rozhovoru si mi postěžovala jedna z poslankyň, co ji děsí: pro snadno ovladatelné, hloupé a třeba ještě k tomu málo kulturní lidi bude třeba čím dál víc zákonů, nařízení a norem. Protože leccos, co předpokládá slušnost, poctivost a ohleduplnost k druhým, jim bude cizí. Kulturní člověk není ten, kdo se prochází kolem katedrály, kdo jde občas do divadla, sleduje televizi a čte časopisy. Kultura národa se nedá změřit. Vyvíjela se podle historie a vyvíjí se dál podle chování osobností jako vzorů pro druhé, rodičů jako těch, kteří vychovávají, a atmosféry, která něco přijímá a něco odmítá. Ani svobodná společnost nemusí akceptovat všechno. To se jí snaží namluvit jen ti, kterým něco takového vyhovuje.