Loni nebylo v Čechách významnější události než premiéra Nemocnice na kraji města po dvaceti letech. Aspoň soudě dle mediálního víření bubnů, které ji předcházelo i provázelo, aby jednomyslně vyústilo v překvapené zjištění, že "Dietl to nebyl". Především však být nemohl.

Možná nejdůležitější pro atraktivitu dietlovských romantických příběhů byla jejich přehlednost a jednoduchost, podobná klasickým pohádkám. Doslova pohádkovou typizací postav i půdorysem děje vyniká i původní Nemocnice. Potkáme v ní spravedlivého krále (primář Sova), moudrého šaška (Štrosmajer) či půvabnou princeznu (Čeňková), stejně, jako zlého a dobrého prince (Blažej, resp. mladý Sova). Přes zdánlivou fabulační složitost je pohádkově prostá i hlavní zápletka celého příběhu - pouze ilustruje tezi, že "Arnošt Blažej je špatný a Karel Sova dobrý".

Totéž naruby platí i v původním pokračování Nemocnice, ke kterému se - dle autentického svědectví režiséra Jaroslava Dudka - Jaroslav Dietl uvolil teprve vyprovokován Dudkovou výzvou, zda by dokázal postavit pokračování na prostém prohození hodnotících znamének u těchto dvou postav. Stalo se a Jaroslav Dietl jedinkrát porušil vlastní zásadu nikdy nenastavovat jednou uzavřený dramatický oblouk, daný charakterem postavy. Způsob, jakým dokázal nenápadně podstrčit divákům z gruntu proměněné hrdiny, dokazuje Dietlovu profesní zdatnost, a opět principiální jednoduchost jeho vypravěčství.

Petr Zikmund, který sepsal nové příběhy staronových hrdinů Nemocnice, je autor z tvůrčí podstaty jiný, než byl Jaroslav Dietl. Nejvíc, a z hlediska "nemocničního kontextu" nejpodstatněji, odlišuje oba Zikmundova důsledná potřeba psychologizovat, zatěžovat, domýšlet, zdůvodňovat, názorně předvádět, a vůbec příběh všestranně logicky komplikovat všude tam, kde se Dietl spoléhal na lehkost, romantické gesto, a především právě na onu pohádkovou jednoduchost. Obě tvůrčí metody mají své přednosti, i místo na televizní obrazovce. Pokusit se však nastavit Zikmundem Dietla má asi podobnou logiku, jako kdyby se napsání pokračování Dumasových Tří mušketýrů ujal Alois Jirásek.

Největším handicapem Zikmundovy Nemocnice na kraji města po dvaceti letech bylo nakonec to, co se předem zdálo být její největší předností - návaznost na někdejší seriálový majstrštyk Jaroslava Dietla. Bez konfrontace s ním byla svébytným, profesionálně zvládnutým pokusem o dnešní televizní seriál.