"Narodil jsem se ve středu 13. července a pokřtěn jsem byl v sobotu 16. července na Pannu Marii Karmelskou. Nebylo tenkrát dětských kočárků. Který byl ten strom, který mi dal své dřevo na kolébku? Který je ten strom, který mi již přichystal dřevo na rakev? Mezi kolébkou a víkem rakve je jistý prostor, je jistý čas, v němž proběhl život tolikrát sladký, tolikrát trpký, osudový i svévolný, šťastný i bláznivý!" To napsal několik měsíců před svou smrtí český básník, překladatel a římsko-katolický kněz Jan Dokulil. Jeho životní pouť mezi kolébkou a rakví je vymezena daty 1910 a 1974. Rodák z vysočinského Mastníku se až na pražské filozofické fakultě rozhodl pro studium teologie. A už tehdy psal pod dojmem četby Otokara Březiny, Johna Keatse a svého kamaráda a příbuzného Jana Zahradníčka verše. Jako kněz působil především v Uhřínově u Velkého Meziříčí. A Dokulilova uhřínovská fara - to je jedna z dosud přehlížených kapitol české literatury. Nejenže v ní za války nalezl osudový domov právě Jan Zahradníček, ale pravidelně tam za nimi zajížděl Jan Čep, František Halas, Jakub Deml, Albert Vyskočil, Bedřich Fučík a mnozí další. Do komunistického puče stihl Dokulil vydat čtyři básnické sbírky, jedinečné překlady starokřesťanských hymnů a knihu kardinála Johna Henry Newmana Maria v litaniích. A pak se stal ve vlastním národě - slovy Zahradníčkovými - zběsilým štvancem. Když si totiž pro Dokulila přijelo v červenci 1950 komando StB, podařilo se tomuto robustnímu muži vyskočit oknem a utéci zahradou a dírou v plotě. A od té doby se skrýval za nesmírné obětavosti statečných farníků v okolních vsích. Po několika letech nalezl sklepní úkryt u statečného kamenického krejčího Josefa Jelínka. V jednu chvíli Dokulil v úkrytu těžce onemocněl, očekával smrt a pan Jelínek mu na zahradě v noci vykopal hrob. Nakonec byl Dokulil za neuvěřitelných a téměř zázračných okolností operován a vyléčen. StB Dokulila dopadla za sedm let - těžko si dnes představit, co všechno musel tento básník a kněz prožít a zakusit. Z komunistického kriminálu byl propuštěn až v roce 1965.

Krátké rozhlasové zalistování v lyrice Jana Dokulila jej představuje především v jeho nejosobnějším tónu palčivého povzdechu a touhy. Povzdechu za zmařeným. A touhy po ztracené plnosti a nerozbitém celku. Pořad nese název "Nemám, mám?".