Před osmnácti lety na sebe kanadský režisér Denys Arcand upozornil filmem Úpadek amerického impéria (Česká televize jej vysílala v roce 1998), portrétem skupinky lidí glosujících své zážitky (hlavně sexuální) názory, zklamání i naděje. A v roce 2003 se Arcand k některým postavám tohoto filmu znovu vrátil v Invazi barbarů, zařazené do Projektu 100 a navíc otevírající letošní Febiofest.

Montrealský profesor Rémy (Rémy Girard) se ještě v předdůchodovém věku ocitá na sklonku své pozemské pouti - zhoubný nádor nelze operovat a nemocného očekává bolestivé umírání. Ač si celý život bohémsky užíval, požitkářsky dopřával zážitky kulturní, kulinářské i sexuální, nyní náhle zůstává osamocen, nepřipraven na osudný existenční zlom. Kolem nemocničního lůžka se přesto poznenáhlu shromažďují všichni, které opustil či kteří opustili jeho, protože se s ním nedokázali sžít, přibudou někdejší milenky i bývalá manželka, nechybí ani věrný přítel, ze vzdáleného Londýna přijede syn Sébastien (Stéphane Rousseau), jenž si s otcem nikdy neměl co říci. Někdejší rozepře a výčitky však vyhasnou tváří v tvář majestátu blížící se smrti.

Režisér své vyprávění opřel o postupné, nesnadné sbližování otce se synem: na jedné straně roznemohlý bonviván, na druhé straně sucharský technokrat, zvyklý, že díky penězům lze obstarat cokoli. A Sébastien vše obstarává: prosadí otcovo přesunutí z přeplněných nemocničních prostor do volného pokoje, zajistí mu náročné vyšetření na americké klinice, shání jeho známé a přátele, dokonce sežene heroin jako bolest zklidňující prostředek a k němu i dívku, která jej bude pravidelně aplikovat. Počíná si zcela bohorovně, jako by nepočítal s jakýmkoli selháním, neváhá dokonce kontaktovat policii, aby se dostal k droze.

Arcand se vyhýbá jakékoli truchlivosti, naplňuje svůj pozvolna odvíjený příběh jemně potměšilými nápady, kterými oživuje sbližování dosud si odcizených lidí. Upřednostňuje někdy až vášnivé disputace, zvláště zaujme úvaha o tlaku barbarů dotírajících na hranice civilizovaného světa, který i v historickém průřezu může proti nim postavit jen svou kulturu. Ale také se dočkáme satirického připomenutí sociálních podmínek. Rémy se odmítá stěhovat ze zanedbané státní nemocnice proto, že kdysi hlasoval pro zestátnění a je připraven nést následky. V závěrečné kolektivní rozpravě, ne náhodou odkazující na Úpadek amerického impéria, přiznává prázdnotu svého žití, zoufá si, že po něm nic hmatatelného nezůstane, že celý život promarnil vyznáváním všech možných -ismů, kulturních i politických, aniž jej některý uspokojil.

Denys Arcand uspěl jak nenápadně, ovšem promyšleně a provázaně vystavěným příběhem, tak zpracováním, které má dar uvěřitelně zprostředkovat veškeré zápletky, veškerá hnutí mysli. Herecké ztvárnění je prosto jakékoli exprese, používá náznakové úsměvy, gesta, útržky promluv a situací. Režisér úspěšně evokuje rozměr všedního příběhu, který je přesto mimořádný. Výtečně postihuje zcela obyčejné okamžiky, stačí připomenout úvodní dlouhé jízdy přeplněnými nemocničními chodbami, závěrečné sjednocující i zklidňující posezení v příjezerní chatě, kde Rémyho obklopují všichni, jimž na něm záleží, dokonce prostřednictvím satelitního přenosu i vzdálená dcera plavící se kdesi po jižních mořích. Ani kamera Guye Dufauxe není vtíravá, pracuje s barevným spektrem posunutým k bělavým odstínům, dokonce si všimneme takové starobylé interpunkce, jakou je zatmívání motivických celků. - Invaze barbarů přináší intenzivní umělecký zážitek a nepochybně se zařadí mezi díla, která nezestárnou, uchovají si schopnost oslovovat.