Hodnotit původní televizní dramata vyžaduje skoro vždy trochu diplomacie. I povedenější tituly jen výjimečně překračují kategorii spotřební konfekce, ale zároveň platí, že i "pouhá" vkusná podívaná je na obrazovce vítanou vzácností. Proto se člověk i v dílech méně vydařených obvykle snaží nalézt alespoň nějaký klad či smysl. Občas však ani ta nejlepší vůle nestačí. Nedávná premiéra původní televizní detektivky Vražda kočky domácí byla vzorovou ukázkou marnosti všech diplomatických snah.

Trvalá obliba detektivek a prostoduchá víra, že "nastavit kaši" je nejkratší cesta k zopakování úspěchu - to byly zjevně dva hlavní důvody, proč se dramaturg Jiří Bednář a autor Karel Štorkán rozhodli obšťastnit diváky České televize návratem majora Bohuslava z vydařené televizní detektivky Muž, který vycházel z hrobu. Ze scénáře Viktorína Šulce, oceněného v televizní soutěži Dýmka Sherlocka Holmese, si Karel Štorkán vypůjčil postavu kriminalisty a pár mechanicky adoptovaných motivů. Tím veškerá podobnost obou děl končí. Způsob, jakým kolem výpůjčky vystavěl nový příběh, má daleko blíž k dramatickým a seriálovým "perlám", kterými se svého času (většinou ve spolupráci s Jiřím Bednářem) nesmazatelně zapsal do českých televizních dějin. Vražda kočky domácí sice postrádala ideologickou ryzost Poručíka Petra, a hlavně nezapomenutelných Chlapců a chlapů (!), ve výprodeji pseudodramatických schémat, banalit a klišé, chabě krytých vnějškovitou atraktivitou kulis, však nezůstala nic dlužna ani jim, ani Zkouškám z dospělosti a jim podobným kýčům. Připočteme-li popisnou prvoplánovost režie Milana Růžičky, a vskutku nevídanou přehlídku mechanického hereckého "typaření" (J. Kanyza, H. Maciuchová, J. Satoranský) i čisté šmíry (K. Zima, P. Rímský, A. Proschek), bylo by určitě nejlepší na vše co nejdřív zapomenout.

Bylo by. Kdyby anotace Štorkánovy detektivní slátaniny nehlásala, že "v Centru dramatické tvorby vznikl nápad na vytvoření jakéhosi velmi volného detektivního cyklu s jedním či s oběma hlavními hrdiny". Z hlediska neuvěřitelnosti předvedeného výsledku, zní podobná věta skoro výhružně. Přízrak stupidity na pokračování, nejen v podobě opusů Karla Štorkána, ale například i někdejších příběhů detektiva Martina Tomsy, zřejmě stále bloudí Českou televizí.