Jako první je uváděn snímek Daleko od okna Jana Jakuba Kolského (od něho jsme již na obrazovkách několik filmů viděli - např. Dějiny filmu v Popielawách nebo Janka Vodnáře). Režisér se tentokrát vypravil k samotným zdrojům lidskosti, ochotě člověka, a to navzdory hrozícímu nebezpečí, pomoci svému bližnímu v nouzi. Příběh se začíná odehrávat za německé okupace a jeho protagonisty jsou mladý malíř Jan (Bartosz Opania) se svou ženou Barbarou (Dorota Landowska), kteří ve svém lvovském bytě schovávají židovskou dívku Reginu (Dominika Ostalowska).

Kolski do vyprávění vnáší melodramatické okamžiky, snad aby divákům ulehčil polykání notně zhořklé pilulky - Janova manželka nemůže mít děti, takže milostné vzplanutí mezi ním a sličnou děvou nezůstane bez následků. Když Regina po vstupu ruských vojsk do Lvova mizí z jejich života, manželé se rozhodnou děcko si ponechat, navzdory Regininým pozdějším žádostem. Jenže dcera dospěje, osamostatní se a chce poznat - dokonce dvakrát - svou biologickou matku, která ovšem v tu dobu již přebývá v Hamburku a na trýznivou minulost by nejraději zapomněla...

Daleko od okna jistě není Kolského nejlepší film, příliš se v něm spoléhá na obrazová i motivická klišé, připomínám aspoň měnící se zaměření Janových obrazů v závislosti na právě prožívaných událostech, karikované postavy všelijakých domácích zaprodanců nebo zdlouhavě se linoucí rozmluvy, které mají objasňovat stanoviska či očekávání jednotlivých mluvčích. Právě značná upovídanost a kostrbatá předvídatelnost příštích zákrut přece jen zeslabuje účin tohoto jinak emotivního, vypravěčsky průzračného snímku. Nespornou předností jsou ženské postavy - to, jak jsou napsány i zahrány, prozrazuje Kolského velký cit pro rozpoložení hrdinek ocitajících se pod tíhou výjimečných situací, pod tlakem obav, výčitek i žárlivosti, posléze i generačních sporů. Po trýznivých zkušenostech hledají svou opravdovou identitu i místo, kde by chtěly dále žít. Právě zde Kolski dosahuje nejvyšší míry autenticity, zde nic nepředstírá.

Úterý 10. 2. 2004 NOVA - 21.45 hodin

Středa 11. 2. 2004 ČT 1- 20.00 hodin

Už nominace na Českého lva je pro filmaře úspěchem a v tomto roce, kdy bylo natočeno několik opravdu dobrých filmů, obzvlášť. Klání to zřejmě bude hodně dramatické, vždyť nejvyšší ambice má hned několik titulů. Vedle Nudy v Brně a Pupenda budou chtít jistě zabodovat i Želary, Mazaný Filip, či snímek Jedna ruka netleská. Překvapit pak mohou Lesní chodci, Krysař, Útěk do Budína, Kruté radosti či Nevěrné hry. Všechno je v rukou členů České filmové a televizní akademie, o jedné z cen pak rozhodují i filmoví kritici. 11. února budeme tedy o něco moudřejší, vítězové pak budou vyhlášeni při slavnostním večeru 6. března - a opět před televizními kamerami.

Letošní rok, alespoň podle vyjádření některých filmařů, bude v naší kinematografii podstatně těžší, než ten minulý. Hladinu adrenalinu v krvi zvedl téměř všem návrh na šestileté odpisy nákladů na český film. Někteří tvůrci (od režisérů a scénáristů až po producenty) se dokonce vyjádřili v tom smyslu, že je to - vzhledem k českému filmu - likvidační opatření. Všichni tak svorně čekají na nové audiovizuální zákony. Doufejme, že se dočkají a že český film v likvidaci neskončí. Uplynulá léta nás přesvědčila, že naši filmaři mají tuhý kořínek.

Sobota 14. 2. 2004 PRIMA - 22.40 hodin

Otec (Armin Mueller-Stahl) vede citlivého, poddajného Davida k představě, že musí vyhrát v hudebním klání, je dokonce přesvědčen, že nejlepším učitelem bude on sám. Mueller-Stahl svého hrdinu vykresluje jako člověka poznamenaného utrpením: přežil holocaust a následně emigroval do Austrálie, jeho postoje nevyvěrají z jakési vrozené zloby, nýbrž jsou jen necitlivě prosazovaným poznáním, které kdysi vyvodil pro sebe a následně usoudil, že je platné pro celou jeho rodinu. Dokonce vyvázal i svůj židovský původ, když sebe i svou rodinu uzavřel do neprodyšné ulity. Svou nadvládu prosazoval jak silou, tak vyčítáním a citovým vydíráním (s oblibou přesvědčuje o své nekonečné lásce, ale také hrozí vidinou naprostého krachu mimo rodinné zázemí).

Dlouho ustupující David (v dospělosti jej představuje Geoffrey Rush) nakonec odolá všem otcovým nátlakovým akcím a odjede studovat do Londýna. V nuzných podmínkách nacvičí skvělé provedení vysněného Rachmaninova, které se mu stane osudným - nevydrží vyčerpání s tím spojené, tíživě na něho doléhá i otcovo zarputilé mlčení - a selžou mu nervy. Obtížně komunikuje s okolím, zpola nepřítomně opakuje otcova výrazně formulovaná ponaučení (jako že jeho neposlušnost se mu vymstí) a na radu lékařů se vyhýbá i klavíru. Jestliže věrohodně byl zpodobněn David už v dětském a jinošském věku, nyní je naprosto precizní nápodoba jeho roztěkané, překotné, nespojité mluvy i trhavých pohybů.

S touž působivostí zpodobnil režisér Scott Hicks i samotný koncert, kde se Davidova tělesná vyčerpanost (zosobněná potem stékajícím po obličeji i skelným zrakem) stále expresivněji prolíná s pohledy na klávesnici - a přerušuje se obrazová spjatost se zvukovou stopou, jako kdyby údery do kláves náhle oněměly. Občasné komediální záblesky - ať již v počátku, kde mladičkému Davidovi ujíždí piano, takže musí vstát a provázet je, nebo epizoda s pohoršenou postarší paní v anglickém penzionu, která zdvořilému Davidovi neodvětí na pozdrav, protože (jak se vzápětí ukáže) prošel kolem ní bez spodního prádla .

Zaujme pečlivost, jaká je věnována každému Davidovu hnutí, každému záškubu v obličeji. Málokterá osobnost bývá tak mnohotvárně, bez nejmenšího zjednodušování přiblížena.

Neděle 15. 2. 2004 ČT 1 - 20.05 hodin

V třídílném filmu září řada vynikajících herců: Alois Švehlík, Jana Hlaváčová, Miroslav Donutil, Miroslav Táborský. A taky Zdenka Procházková. Ano, ona Zdenka Procházková, která strávila sedmnáct let po boku Karla Högera a která byla v poslední léta svázána více s Vídní než Prahou. Díky Dušanu Kleinovi se tak vrátila na české televizní obrazovky. "Zdeničku jsem jednou náhodou potkal v divadle a byl jsem překvapen. Jako asi mnozí jsem do té doby netušil, že ještě vůbec je," říká k tomu Dušan Klein.

Samotný film, tedy všechny tři jeho části, natočil v rekordních pětačtyřiceti dnech (to znamená patnáct dní na jeden díl). Vzhledem k různým omezením a limitům je obdivuhodné, že snímek vůbec vznikl. Sám režisér k tomu dodává: "Natočit dobrý dobový film v přesných kostýmech a uvěřitelných dekoracích je náročné. My jsme se ale - vedle šibeničního termínu natáčení - museli vejít do přidělených peněz. Televize má své finanční limity, ty jsou dány částkou na hodinu filmu a paradoxně je jedno, jestli se odehrává v současnosti nebo v minulosti, jestli v něm hrají dva herci v jedné dekoraci nebo jestli jde o větší realizaci dobového příběhu. Když jsem jednomu svému kolegovi - producentovi z Německa - sděloval částku, do které jsme se museli vejít, tak se začal smát. Ty peníze, které jsme měli na celý film, by u nich představovaly dva, tři filmovací dny!" Režisér Dušan Klein si tak je vědom, že výprava jeho snímku I ve smrti sami by mohla být velkorysejší. Rád by třeba pracoval s větším komparsem: "Nemohli jsme si dovolit vytvořit a natočit plné ulice v centru Berlína. Kvůli tomu jsme vlastně s Eduardem Vernerem upravovali scénář: děj jsme situovali na berlínské předměstí, aby bylo ospravedlněno komornější prostředí." Jako bonbónek (ovšem značně kyselý) připojuje Klein anabázi půjčení válečných uniforem: "Ve fundusu České televize žádné nejsou, tak jsme si je chtěli půjčit z Barrandova. Jenže tam už nasadili ceny pro zahraniční produkce. Nakonec jsme si uniformy přivezli z Berlína. Bylo to levnější než z Barrandova!"