Neděle 15. 2. 2004 Český rozhlas 2 - PRAHA - 8.04
Repríza 19. února v 14.30 hodin

Před jezuvity, jichžto nemalý počet nalézal se ve vojště našem, jak je jen spatřili, spínali ruce radostí velikou všickni katolíci, vinšujíce jim štěstí, kacíři, pouštějíce pláště své po větru, snímali také klobouky před nimi a podávali jim rukou dle onoho starého přísloví: časové se mění a lidí v nich a žádný nechtěl býti za nepřítele jejich.

To je svědectví neznámého katolíka, které zaznamenal Pavel Skála ze Zhoře. Je to zároveň zpráva o tom, že někteří cizí jezuité vstoupili do Prahy hned s vítězným vojskem po bitvě na Bílé hoře. Skála psal svou Historii církevní deset let poté. To už byl řadu let emigrantem. Šlo mu o to, aby vrhl pravé světlo na zradu některých evangelíků, kteří se obrátili a zachovali se - utilitárně. Podle hesla kam vítr, tam plášť. Tím mrazivým listopadovým dnem začala v Království českém rekatolizace, cesta evangelických Čechů zpátky ke katolictví.

Ta cesta byla trnitá a dlouhá. Trvala od Bílé hory do doby kolem roku 1680. Obecně lze říct, že už třetí pobělohorská generace byla pravověrně katolická. Tajní evangelíci se v nevelkém počtu nadále vyskytovali jenom v pohraničních územích na severozápadě, severu a severovýchodě českého státu.

Změna víry v době, kdy se veškeré bytí člověka vztahovalo k Bohu, se rovnala ztrátě osobní identity. Mnozí z našich předků se trápili výčitkami svědomí. Jiní, kteří svou víru neměli postavenou na pevných základech, se dostali ke konverzi bez větších zábran. Jenom ti nejpevnější, kteří se nechtěli snížit ke zradě svého Boha a vlastního já, byli nuceni opustit vlast a majetek a odejít do exilu. Emigračních vln bylo několik. První přišla bezprostředně po Bílé hoře, druhá po vydání patentů proti nekatolíkům a Obnoveného zřízení zemského, třetí v době po smrti Albrechta z Valdštejna. Celkově byly naše země ochuzeny o 30 až 35 tisíc obyvatel.