Čím víc se přibližuje den vstupu naší země do Evropské unie, tím zmatenější jsou předpovědi dopadů vstupu na náš každodenní život. Vládní i ostatní "proevropští" politici ujišťují, že se žádný "šok" nedostaví. Novinové titulky nám servírují předpovědi cenových šoků každý druhý den. Kdyby z nich člověk udělal seznam, musel by dojít k závěru, že nás čeká "velký třesk". A téměř nikdo nepostaví nic kloudného na druhou misku vah! Nemyslím nějaké stejně bombastické titulky o tom, co třeba zlevní. Mám na mysli připomenutí základního významu členství v Evropské unii pro zemi, jako je naše, v zeměpisné situaci, jako je naše.

Evropská unie vytváří na stále větším prostoru evropského kontinentu prostor míru, vysoké civilizovanosti, stability, spolupráce a vzájemné solidarity. Pro řadu zemí už nyní - a v budoucnu i pro naši zemi - také prostor velmi komfortní životní úrovně a ekonomické prosperity. To všechno zní jako otřepané a bezobsažné fráze, ale mnoho lidí na západ od naší hranice by asi dosvědčilo, že ty pojmy mají pro ně konkrétní obsah. EU nepopiratelně vyrovnává hospodářské a sociální rozdíly mezi členskými zeměmi; z jejího jednotného trhu zboží nikdo neutíká, naopak mnoho dalších i neevropských zemí by si přálo být do něj zahrnuto. Evropská měna, euro, je sice ještě "ve zkušebním provozu", ale přesto se už stala vedle dolaru světovou referenční měnou, což byl jeden z hlavních cílů jejího zavedení. Mít přístup k práci, ke vzdělání a k uplatnění vlastního vzdělání (díky vzájemnému uznávání diplomů) po celém území EU, to možná oceňuje jen menší část lidí ze členských zemí, ale svobodu pohybu po přátelském teritoriu EU s garancemi všech práv a nároků "občana Evropy" už berou všichni jako něco úplně přirozeného. Výhody evropského bezhraničního prostoru lze právě v dnešní době porovnat s obtížemi vstupu do Spojených států. Jinou věcí, kterou lidé v EU považují za přirozenou a jejíž blahodárnost ani nevnímají, je fakt, že z evropského prostoru zmizely jakékoli imperiální ambice. A právě ty vedly v minulosti až ke světovým válkám. Žádná válka dnes z prostoru EU nehrozí. A jestli mi někdo namítne, že přehlížím riziko německé nebo německo-francouzské hegemonie nad Unií, pak ho odkážu na britskou politiku posledních měsíců. Británie se od Unie neodtahuje, naopak udělala významné kroky směrem k ní, k větší politické spolupráci v rámci Unie. Kdyby měla obavy z hegemonie německo-francouzského tandemu, stavěla by své jistoty výhradně na spojenectví s USA.

Je tu ale ještě něco, co není v palcových titulcích novin, ač by to tam mělo být. Loňský rok odhalil tři vážné slabiny EU a zviklal sebejistotu evropských politiků i důvěru Evropanů v úspěch toho obrovského, ale také obrovsky riskantního procesu evropské integrace. Za prvé se nepodařilo připravit rozhodovací a hlasovací mechanismy Unie na práci v pětadvaceti. Ústavní smlouva neprošla a tohle fiasko vzbudilo podezření, že pro všech pětadvacet členů EU nebude mít pojem evropská integrace stejný obsah a ne všichni budou ochotni jít kupředu, za stejným cílem. V těch "starých" vzklíčilo podezření, že pro ty "nové" bylo cílem dosáhnout členství v Unii. Cíle dosáhli, cesta končí. Učinit z EU silného hráče na poli globální politiky? Tuhle nutnost si ještě nepřipouštějí, prioritou je pro ně zajistit si co nejvýhodnější pozici uvnitř Unie. Jenomže osudem Unie je vývoj, pohyb vpřed. V opačném případě ji čeká ztráta pozic v globálním světě, zchudnutí a pak třeba i rozpad.

Známky obav ze změn, které přinese rozšíření Unie o deset chudších a jinak smýšlejících národů, se objevily i u občanů patnácti zemí, kteří si za desetiletí strávená "na té správné straně železné opony" zvykli na pohodlí. Navíc je jejich pohodlí ohroženo ještě něčím: ztrátou ekonomické dynamiky v zemích Unie. Roční přírustek HDP v průměru celé Unie činil v roce 2003 0,5 procenta. A to je druhá momentální slabina struktury, do níž právě vstupujeme (s úctyhodným přírustkem HDP mezi 2,5 až 3 procenta HDP v minulém roce).

Třetí slabinou EU je její neschopnost povýšit svou politickou váhu ve světě na úroveň své váhy hospodářské.

Po rozšíření bude žít v prostoru Unie téměř půl miliardy lidí, kteří budou produkovat čtvrtinu světového materiálního bohatství. Unie může a má povinnost převzít svůj díl odpovědnosti za budoucnost planety. Musí se stát tzv. globálním hráčem ve světové politické aréně. Je to i v jejím (tedy i našem) zájmu. Ale tváří v tvář globálním hrozbám není mezi patnácti - a tím méně mezi pětadvaceti - členskými zeměmi Unie jednota. Taková nesourodá "Evropa" nemůže být rovnocenným partnerem Spojených států, ani kdyby o to Washington stál. A není vyloučeno, že o to stát bude. Možná brzo. V té chvíli ale už musí být Unie připravena. Je na čem pracovat.

Budoucnost Unie se vždycky rodila z krizí. Přijímání Velké Británie do Evropského společenství bylo jednou z nich. Vznik Unie v Maastrichtu byl další. Summit v Nice byl ostudnou hádkou. Vždycky to ale nakonec skončilo krokem kupředu. Je v našem zájmu, aby to tak skončilo i v roce 2004. Teď už to ale bude záležet i na nás.