Při sledování životních osudů Dola Daubera bohužel narážíme zhruba od roku 1939 na řadu nejasných míst a ne vždy přesných údajů. Podle neověřeného tvrzení Dauberova synovce Maxe Daubera odcestoval jeho strýc v létě roku 1939 do Londýna, aby zde nahrával gramodesky s nejmenovaným anglickým tanečním orchestrem. V Londýně ho prý též zastihlo pozvání do USA: jistá velká filmová společnost chtěla Daubera zaměstnat ve svých ateliérech jako hudebního poradce pro synchronizaci filmové hudby a nabízela mu pětiletou pracovní smlouvu. Dauber ale volání dálek nevyslyšel a vrátil se z Londýna do Prahy k manželce a synovi (údajně pouhých dvanáct dní před obsazením Česko-Slovenska vojsky německé branné moci). Jakoukoliv hudební činnost pochopitelně musel pro svůj židovský původ okamžitě zastavit, i když jinak jej nacisté - jako mezinárodně proslulého hudebníka - ponechávali na pokoji. Do ledna roku 1943 mohl se ženou i synem bydlet v prostorném bytě ve středu Prahy, poté byla rodina nucena se přestěhovat do menšího bytu v jiné pražské čtvrti. Jejich patnáctiletý syn Robert Dauber, tehdy již známý violoncellista, pianista a aranžér, byl ovšem krátce poté deportován do sběrného tábora v Terezíně.

Dauberův synovec Max v této souvislosti zmiňuje i následující - dost nepravděpodobnou - historku: koncem roku 1944 údajně Dola Daubera navštívili dva důstojníci SS a odvedli ho do rezidence K. H. Franka. Ten ho informoval, že na Hitlerovo přání má Dauber příští týden odcestovat do Berlína, aby tam dirigoval orchestr a zahrál vůdci na housle. Dauber prý prohlásil, že je se vším srozuměn - požádal ale, zda by mohl mít jediné přání: totiž aby se jeho syn mohl vrátit z Terezína do Prahy. Frankovo doposud vlídné chování se prý v tu chvíli radikálně změnilo. Jeho odpověď, doprovázená výmluvným gestem ruky, byla lakonická: "Můžete jít!" Oba důstojnící SS, kteří Daubera k Frankovi přivedli, mu prý poté doporučili, aby se v zájmu vlastní bezpečnosti raději - alespoň na čas - někam ukryl. Dauber se tedy 20 dní skrýval v bytě nejmenovaných přátel a do přiděleného bytu se vrátil až poté, co měl pocit, že mu již nehrozí bezprostřední nebezpečí.

Na tomto místě bychom možná měli připomenout příběh, který v knížce "Šli tři muzikanti" v roce 1970 uvedl její autor, hudební skladatel a novinář Jiří Voldán: podle něj se totiž Dauber údajně skrýval "u dobrých lidí" po celou dobu protektorátu a měl za tuto "dobrotu" zaplatit cennými houslemi, jež mu kdysi darovala rumunská královna. Jen poznamenejme, že i když se v dokumentech z pozůstalosti Dola Daubera najdou četné dobové novinové články popisující jeho zářnou kariéru (neopomenuta nejsou ani jeho válečná vyznamenání), včetně odkazů na Dauberovo přátelství a styky s různými méně či více významnými osobnostmi ze světa hudby i politiky, výše uvedená historka o vzácných houslích od královny Carmen Sylvy nikde zdokumentována není. Mezi uchovávanými archiváliemi zato najdeme četné dopisy a stvrzenky na balíky posílané rodiči v letech 1943-44 jejich synovi Robertu Dauberovi do Terezína, i jeho poštu zasílanou rodičům na adresu Fliedergasse 7, Prag III - tedy do Šeříkové ulice na Malé Straně. Podle dalších informací Maxe Daubera byl Robert Dauber jedním z vůbec posledních transportů (někdy v září roku 1944) převezen z Terezína do Osvětimi a poté do Dachau, kde v roce 1945 zemřel. Údajně - opět citujme Maxe Daubera - "jen několik málo dní před příchodem spojeneckých vojsk."

Skutečností je, že Dol Dauber i jeho žena (Němka původem z Brna) okupaci přežili bez úhony. Na pozdější opakované dotazy Maxe Daubera, jak je možné, že jako Žid neměl v tomto období žádné problémy, prý strýc vždy odpovídal vyhýbavě.

Údaj "Dol Dauber se svým orchestrem" se objevil v nahrávacích knihách gramofonové firmy Ultraphon opět v roce 1945. Jeho první poválečná nahrávací frekvence proběhla 5. září a orchestr - jen stěží ovšem totožný s Dauberovým předválečným - tehdy natočil několik směsí ukrajinských a ruských lidových písní. O něco později pak Dauber natočil pro etiketu Ultraphon ještě několik směsí z oper a operet, neškodné náladové skladby, novou verzi svého proslulého tanga Leila (složil ho již v roce 1928) a hned dvě verze melodie P. Leščenka Kolja, od Kyjeva voják s velice oportunním textem Jiřího Voldána - česky ji nazpíval Oldřich Kovář, slovensky František Kryštof Veselý.

Úplně naposledy pak navštívil Dol Dauber nahrávací studio Ultraphonu ještě necelé dva roky přes svou smrtí, v září roku 1948. V nahrávkách šesti židovských písních doprovodil jeho orchestr zpěv bukurešťského kantora Josefa Weisse - tyto snímky vyšly na etiketě Supraphon.

Jak jsme se již zmínili, hudební oddělení rakouské Národní knihovny ve Vídni schraňuje cenný dokumentační materiál mapující podíl Dola Daubera na meziválečném dění v oblasti lehké múzy v celém středoevropském prostoru: programy koncertů jeho orchestrů, recenze jejich vystoupení, dopisy významných hudebních kolegů, nahrávací smlouvy, gramodesky, a především fotografie s věnováním Dauberových četných přátel ze světa populární hudby, kterou jeho genialita pozvedala na úroveň hudby provozované v koncertních sálech a operních domech. Tyto materiály zároveň představují výzvu pro každého, kdo by se chtěl pokusit o vyplnění některých bílých míst na biografické mapě tohoto bezesporu výjimečného evropského hudebníka

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz