Loňský sedmdesátník Jan Špáta natočil více než sto dokumentů, řada z nich sklízela uznání a ceny ve světě. Většinu z nich odvysílala Československá a později Česká televize. Mnohé z nich ovšem pouze jednou, dvakrát. "Mám za to, že by se dobré dokumenty (a samozřejmě nejenom moje) měly promítat vždy zas a znova, když dospěje nová generace diváků. Je to jako u Večerníčků - ty respektují, že se vlastně každé tři roky rodí nová generace dětí a Večerníčky se tak neustále opakují. U filmů tomu tak bohužel není. Opakuje se to, co lidi vidět chtějí, nikoliv to, co by lidi vidět měli," dodává k tomu Jan Špáta. Podle něj dokument není umění, ale v první řadě služba a osvěta, i když využívá atraktivních filmových prostředků. "Jenže žádný divák si film o rakovině a smrti nepustí sám a dobrovolně. Televize by mu ho měla nabídnout tak, aby se na takový snímek podíval. Samozřejmě je pak i na filmařích, aby diváky zaujala i díla na ne zrovna líbivá témata," doplňuje dokumentarista.

Janu Špátovi se to dařilo. Točil o obyčejných lidech, mimořádných výkonech, talentu, lásce, přátelství i smrti. Významné místo v jeho tvorbě hrála hudba. Ve všech svých snímcích s ní velice pečlivě pracoval, nadto natočil celou řadu dokumentů o muzikantech. "Profesí jsem kameraman, koníčkem hudebník," představuje sám sebe a pokračuje: "Vždy mě bavilo si s hudbou ve filmech hrát. Zajímalo a těšilo mě ji zkracovat a dávat do filmového tvaru, aniž by zkrácená verze té hudbě ublížila." Než se Jan Špáta s profesionální činností rozloučil dokumentem Láska, kterou opouštím, natočil také film Srdce na dlani, o tak "posvátném" chirurgickém výkonu, jakým je bezesporu operace lidského srdce. Druhý host Michala Prokopa, kardiochirurg Jan Pirk, nesedí tedy na vedlejší barové stoličce náhodou. Oba muži si jistě mají co říci.

Profesor Jan Pirk patří ve svém oboru k uznávaným špičkovým odborníkům. I on se, chtě nechtě, ve svém životě a práci dotýká těch nejbytostnějších témat - života a smrti. Počet srdcí, která za svou životní dráhu transplantoval či jinak "opravil", však prý zatím spočítaný nemá. "Na bilancování mám stále ještě dost času," podotýká k tomu. Třebaže schopnost Jana Špáty najít ten správný okamžik, kdy se s profesí rozloučit, označuje za úctyhodnou.

Středa 18. 2. 2004 NOVA - 20.40 hodin

Režie Terence Young. Hrají Sean Connery, Ursula Andress, Joseph Wiseman, Jack Lord , Bernard Lee, Anthony Dawson, John Kitzmiller, Lois Maxwell a další.

Vláčil však záhy překonává statické, byť jakkoli malebné obrazy, přechází k příběhům dějově vyostřeným, které nazírá v expresivní poloze, přesto nadále s příměsí křehké poezie. V 60. letech nijak nehlásil k nové vlně, ale přesto byl okamžitě vyzdvižen jako jeden z tvůrců, kteří se významnou měrou zasadili o obrodu československé kinematografie. Ačkoli ve středověké baladě Markéta Lazarová neprosadil celý výchozí záměr (vypadl královský dvůr), byl právě tento titul označen za nejlepší český film všech dob. Pak následovaly další dva špičkové snímky, Údolí včel a Adelheid.

Na úsvitu normalizace Vláčil musel rezignovat na výpravná historická plátna. Soustředil se na komorní dramata s několika postavami - a opět s mimořádnou schopností rozehrát pečlivě odstíněné lidské povahy i konflikty. V polovině 70. let natáčí Dým bramborové natě, vyprávějící o prominentním lékaři, jenž nový život začíná v zapadlé vísce a vyrovnává se s tamními poměry. Vláčil tu navzdory době zpracoval pozoruhodnou psychologickou sondu, podává věrohodné svědectví o duchovním klimatu oné doby, o laskavé moudrosti, kterou hrozí pohltit ohlupující primitivita. Z pozdější tvorby ještě zaujme Hadí jed, věnovaný problému, s nímž celý život zápolil i sám režisér - závislosti na alkoholu.

Zbývá ještě doplnit, že s použitím Vláčilových výpovědí, pořízených těsně před jeho skonem (1999), vznikla svérázná hraná rekonstrukce Sentiment, kde postavu zestárlého režiséra skvěle vystihl Jiří Kodet.

Pátek 20. 2. 2004 NOVA - 23.10 hodin

Režie Russell Mulcahy. Hrají Denzel Washington, John Lithgow, Ice-T, Kevin Pollak, Lindsay Wagner, Mary Ellen Trainor a další.

Sobota 21. 2. 2004 ČT 1 - 22.00 hodin

Neděle 22. 2. 2004 ČT 1 - 17.05 hodin

Pavel Vrba se narodil v Brně. Do roku 1966 pracoval jako projektant, od té doby (s výjimkou jedné sezóny na začátku 90. let) je ve svobodném povolání. Na svém kontě má více než tisíc písňových textů, jako jeden z prvních dokázal, že rock'n'roll se dá zpívat i česky. Spolupracoval na libretech několika muzikálů (Mazlíčkové, Cikáni jdou do nebe, Zahraj to znovu, Same či 451 stupňů Fahrenheita). Velký ohlas měl i muzikál anglického klasika tohoto žánru Sira Andrewa Lloyd Webbera Líp se loučí v neděli. V díle, které do češtiny přebásnil právě Vrba, ještě nedávno zářila Marta Kubišová. Pražská inscenace v Divadle Ungelt se původnímu textaři Donu Blackovi líbila natolik, že se spolu s Webberem rozhodli své dílo znovu inscenovat v Londýně. Zrušili tak povolení pro všechny zahraniční produkce, včetně té naší. Škoda.

Ale zpátky k Pavlu Vrbovi. Na úděl textařů, kteří přece jen zůstávají za interprety poněkud v pozadí, si nestěžuje. A zpěváci i zpěvačky ho mají rádi. Za všechny to dokazuje Petr Spálený svým vyznáním v už zmiňované knížce: "Všechny dopisy, které Pavlovi píšu, začínám oslovením Drahý hochu. Pavel je cenný člověk a drahý hoch imaginace. Už řadu let patří k několika lidem, kteří se mohou kdykoliv objevit v našich dveřích a způsobit nám tím velkou radost; výjimečný pocit jakéhosi dlouholetého a nekončícího spiklenectví. Mám ho rád."