Závěrečná část rozmáchlé (realizačně i v projekční délce) trilogie Pán prstenů - Návrat krále jistě napěchuje kina chtivými diváky. Nikdo nemůže pominout, že vizuální zpodobnění mýtického dávnověku je úchvatné: do čarokrásné novozélanské přírody se režisér Peter Jackson rozhodl zasadit bizarní stavby (např. poschoďovité královské město, přilepené na strmý svah) nebo prapodivné přírodní útvary. Ohromí nás, jak magický časoprostor zaplňují nekonečné šiky bojovníků, ať již lidských nebo skřetích, vzduchem létají obludní draci a po zemi běhají osedlaní obludní chobotnatci, dokonce duchové dávno pohřbené armády.

S vedením příběhu a vypravěčským pojetím je to již horší. Předloha ctihodného J. R. R. Tolkiena, odborníka na raně středověké písemnictví, totiž prozrazuje, že pan profesor znal starobylé hrdinské eposy natolik, že stvořil jejich novodobou variantu. Opatřil ji obšírnými historickými výklady, zkoumal vývoj fiktivního jazyka. Obrátil klasický model hledání něčeho vzácného: hrdinové se pracně snaží zbavit smrtonosného prstenu. Režisér se samozřejmě držel základních dějových obrysů, ovšem spisovatelovu dikci, způsob nazírání a výkladu pominul. Zploštění je nejpatrnější v závěrečném zničení všech sil Zla, kdy zcela zaniká ústřední pozice tohoto vyvrcholení celé epopeje - zůstala jen podivná přehlídka proti sobě se šikujících armád, hroutící se "pekelná věž" a rozlamující se země.

I třetí část Pána prstenů paralelně vede několik dějových osnov, které se v závěru konečně protínají. "Komorní" linii strastiplného putování nehostinnými pustinami napěchovanými nástrahami zastupuje maličký hobit Frodo, těžce zkoušený nutností donést osudový prsten do ohnivé hory, souběžně se však další hrdinové vedení čarodějem Gandolfem snaží zabránit obsazení důležitého města záplavou brutálních skřetů. Jackson zkouší divákovu trpělivost: líčí, jak se pozvolna stahuje smrtonosná smyčka kolem obléhaného města, naznačuje, že vyslaná pomoc sice dorazí včas, ale početně bude příliš slabá na převahu nepřátel. A udržuje napjatého diváka v nejistotě, zda se podaří na pomoc povolat i armádu duchů, kteří prokleti trpěli ve zlověstné hoře, zda Frodo i se svým nerozlučným kamarádem Samem odolají ničemnému, dobromyslně šišlavému průvodci, počítačově stvořenému ohyzdníku Glumovi, jenž touží po prstenu, dokonce je zavede do sluje s obrovitým zkázonosným pavoukem.

Ano, pokaždé, když příběh má dospět k výrazné emoci, když se máme chvět obavami či držet všechny palce, spoluprožívat závratné okamžiky štěstí a pohody, vypravěčství se pro svůj sklon k patetickým vzryvům ocitá na hranici směšnosti. Stejně tak závěrečný elegický přílepek, který vyslovuje, že poměry se opět vrátily do původních pořádků a někdejší rovnováha byla opět obnovena (včetně přirozeného "odchodu na věčnost"), zazní zcela rušivými tóny. Základním neduhem celého projektu je vzrůstající kalkul s diváckými city, s vypravěčskými schématy, poplatnost očekávatelnému dramatickému vývinu. Některé motivy (například inscenačně nemohoucí Frodovo zápolení s příšerným pavoukem) až příliš okatě odkazují na různé vetřelcovité historky.

Takže: vidět či nevidět? Máte-li zbytečný peníz, vydejte se do kina. Výpravnost i realizační rozmáchlost filmu, zvukové zpracování si vás určitě podmaní. Ale odvážím se odmítnout zbožňující závěr nadšeneckého článku, který otiskla Cinema, podle níž to není jen událost, ale čerstvý kus filmové historie. Jistě, je to kus historie, avšak jednou bude nazírán s týmž odstupem jako své době a jejím závazným iluzím poplatná (a stejně velkohubá) Vávrova husitská trilogie.