Říkal jsem si onehdy, vida na obrazovce kameramany a fotoreportéry (co si ani neříkají paparazzi) u nějakého soudu, kde spontánně překračovali hranice společenského taktu, slušnosti a tak podobně: Je to prostě zaměstnání jako každé jiné, někdo to holt dělat musí. Ti lidé pracují ve službách vyšších zájmů, stejně jako třeba takový kontrolor v tramvaji. Nikdo ho nemá rád, bodejť by také ano, copak to se dělá - kontrolovat lidi?! Jsem nad takovým zaměstnáním rozpačitý, já sám bych je asi dobrovolně vykonávat nemohl, ne že bych se bál zlých černých pasažérů, ale jak se znám, amatérsky bych psychologizoval, uhadoval bych příčiny té jejich černoty, vciťoval bych se do nich, porovnával bych věrohodnost a pravděpodobnost jejich výmluv, ergo: neměřil bych každému stejným metrem, nebyl bych správně nestranným kontrolním úředníkem. Ať si kontrolor lidi prudí, alespoň je nezabíjí; co ale má dělat kupříkladu profesionální voják? Být - chtě nechtě - zosobněním militarismu a po nějakém tom krveprolití říkat třeba zrovna oněm reportérům: já nic, já bombometčík. Inu, stran téhle práce jsem ještě rozpačitější, obzvláště jako pacifistický příslušník své generace, jíž by se koncem sedmdesátých let setsakra nechtělo bojovat za vyšší zájmy v uvozovkách. Neskrývají se ale ony v těch uvozovkách dodnes, ptávám se. Tedy jaksi, ehm, na obou stranách?

Teď mě ovšem napadlo, že vykonavateli vyšších zájmů svého druhu bývali svého času přece i básníci, kteréžto povolání tedy rozhodně nikdo dělat nemusí, však je také, zdá se, nikdo nepostrádá. Vzpomeneme si na ně ještě? Používávali všelijakých zamlžených přirovnání, údajně aby se dobrali pravdy o věcech... Jisto je, že uprázdněné místo po nich obsadili všelijací profesionální nabízeči zboží, reklamáři, pracující rovněž ve vyšších zájmech. Také oni používají přirovnání, leč ta jsou jasná jak facka. Naopak pravda o věcech je v nich jaksi zamlžena. Já vím, je to zaměstnání jako každé jiné. Ostatně i já mám pár známých, kterým se stalo osudem. Je zajímavé, že někdo se za to omlouvá, někdo se tím naopak chlubí a někdo to vnímá pragmaticky: jako že si tak vydělá, aby pak mohl dělat to, co mu skutečně leží na srdci.

Ale kdo by dnes komu co vyčítal. Abychom se uživili, musíme dělat i to, s čím nejsme vnitřně srozuměni. I já to občas dělávám. Svoboda nesvoboda, občas nám nezbude, než pracovat pro toho, komu bychom jinak takříkajíc ruku nepodali. A nemusí to být zrovna masový vrah a my nemusíme být projektanty ve zbrojovce. Alespoň nás dnes nemůže nikdo nutit, abychom s nějakým takovým byli loajální i mimo pracovní dobu. Ani abychom říkali eventuálním reportérům i sami sobě: já nic já muzikant. Tím se chce říci: já nejsem autor muziky, kterou hudbu; i když je špatná, já za ni nemám odpovědnost. Ale nepřipadá vám, že v tomto smyslu je opět každý Čech muzikantem? Říkám si pak někdy: nekamenujme kontrolory, asi musejí na světě být. A kdybych musel já, asi bych dělal i tuhle práci. Špatně, ale dělal. Nerad bych zato vykonával zaměstnání, které nikdo, ale opravdu nikdo dělat nemusí.