Poté následuje celovečerní dílo Ahoj, Terezko. Režisér Robert Gliňski si za hrdinku vybral submisivní Terezku, dívku poslušnou a snad až slepě naivní. Po úvodní sekvenci, která ji zachycuje jako roztomilé děvčátko účastnící se bohuslužby, se přenášíme o několik let dále. Terezka se nedostala na uměleckou školu a nastupuje do krejčovského učiliště. Gliňski si souběžně rozehrává několik Terezčiných vazeb: k rodičům, k invalidnímu vrátnému v továrně, k mondénní spolužačce Renatě, která ji zavede na scestí, ke skupině sídlištních výrostků.

Terezka postrádá ve svém okolí kladnější, inspirativnější příklad. Stěží může ctít jako přirozenou autoritu udřenou, rezignující matku, sotva může imponovat otec, jenž své frustrace řeší pitím a výbuchy vzteku. V učilišti naráží na povrchní poživačnost jako životní princip - a postupně přejímá názorovou platformu kamarádky Renaty. Pod jejím vlivem ochutnává vůni lži či drobných kapesních krádeží, učí se kouřit a pít, učí se flirtovat s kluky, posléze přihlíží bití vyděšeného člověka, kterého lživě označila za sexuálního agresora. A postupně ztrácí zábrany, v jeden okamžik sama osudově překročí hranici násilí.

Nesmírně cenné je, že Gliňski se ani na okamžik neodchýlí od mezí normality: žádná postava ani situace nevybočuje k psychopatickému chování, vesměs narážíme na ubíjející stereotypy, které znemožňují jakýkoli rozvoj osobnosti a v důsledcích vedou ke smíření s daným stavem. Režisér načrtává tristní stav současné společnosti, která se nadále utápí v mravním marasmu - a žádné dávno vyprázdněné rituály, jaké nabízí třeba náboženství, nemohou nic změnit ani zachránit.

Gliňski se právem spoléhá na sugestivitu inscenačního ztvárnění, které nenápadně, bez halasných gest a frází přidává nové a nové plošky k načrtávanému obrazu. Vyprávění je přitom klasicky uměřené, plyne pozvolna, bez jakýchkoli střihových či záběrových excesů. Kamera se soustředí na výraz obličejů, na stísňující vzhled městských sídlišť, stěží nabízejících nějakou smysluplnou činnost. Režisér postihuje až traumatizující tlak, vyvíjený v prostředí mladých na každého, kdo se vymyká běžně zavedeným normám; a ani Terezka neslyší ráda, když je výsměšně označována za pitomou a nemoderní. Její představitelka Ola Gietnerová spolehlivě postihuje vnější změny v chování své hrdinky, zejména narůstající obhroublost.

Glinski natočil film vypravěčsky skromný. Vzdává se jakékoli obrazové atraktivity, zdůrazňuje syrovost. Ukázal, že některé problémy nejsou závislé na politickém systému, ale na duchovním klimatu společnosti.

Úterý 24. 2. 2004 NOVA - 23.35 hodin

Odpověď nalézá jednoduchou: záchranu lze nalézt jedině v činorodosti, v prospěšnosti druhým. Hlavní hrdina Andy (hraje jej Tim Robbins), úspěšný bankéř, je obžalován z vraždy své ženy a jejího milence, ač tvrdí, že zločin nespáchal. Je odsouzen dvojnásobně na doživotí. Drsné podmínky i beznaděj jsou zachyceny sugestivně, musím ovšem dodat, že do poslední chvíle tajený útěkářský motiv shledávám notně neústrojným. Věrohodněji vyznívá jiný paradox vězeňského života: když si člověk zvykne na vězení jako na jedinou životní realitu, se svobodou se obtížně vyrovnává; zde cítím mnohem upřímnější motivické zázemí.

Předností jsou herecké výkony. Zvláště Tim Robbins dospívá k výrazové střídmosti. Zaujme ztichlou, avšak rozvážnou mluvou, sebejistou chůzí, která prozrazuje duchovní odolnost vůči všemu. Svým zdánlivě poddajným chováním však jako by od začátku dával na srozuměnou, že se nesmíří se stavem věcí. Každým svým gestem zdůrazňuje, že naděje umírá poslední, že nikomu nelze vzít, co má schováno v nitru. Takovou cenností je třeba hudba. Když ve vězeňském rozhlasu zazní árie z Mozartovy Figarovy svatby, všichni znehybní a v nábožném vytržení naslouchají melodiím i slovům, kterým nerozumějí a které možná nikdy neslyšeli.

Středa 25. 2. 2004 ČT 1 - 21.35 hodin

Po části věnované Janu Werichovi přichází ve středu 25. února na řadu díl, jehož protagonistou je Jaroslav Marvan. Režisér David Bonaventura jej představuje z jiného pohledu, než jak jsme na něj byli zvyklí z filmového plátna nebo z jeviště. Opírá se při tom o výpovědi řady Marvanových přátel, spolupracovníků a příbuzných. Máme se tedy nač těšit!

(top)

Když její chamtivá a snobská příbuzná (Glenn Closeová) objeví mrtvé tělo, v hrůze, aby celou rodinu nepostihla hanba (sebevraždu přece volí jen blázniví lidé, stále si opakuje), naaranžuje spáchání zločinu. Podezření padne právě na onoho černocha, jenž poté tráví nikoli nepříjemné dny a noci v cele, protože ani policie zcela není přesvědčena o jeho vině - a na protest se k němu nastěhuje i stařenčina neteř, která se právě vrátila z bezcílného putování.

Příběh se odehrává během velikonočního období, kdy je v místním chrámu nacvičována hra o biblické Salomé a hlavě Jana Křtitele, jejíž přípravy vytvářejí poněkud bizarní protiváhu k vlastnímu vyšetřování. Film sice kritizuje absurdní společenské předsudky, ale postupuje podle konvenčních pravidel, režisér zvolil polohu posmutnělé, dojemné komedie s až pohádkovými rysy (celé schéma falešného nařčení, z něhož je nakonec nevinný očištěn, odkazuje na dávné hollywoodské morality). Altman po nezdařeném Perníkovém dědkovi rozehrál další kriminální šarádu, tentokrát sice odlehčenou a pracující s až karikujícími prvky, ale s výsledkem opět velice rozpačitým.

Glenn Closeová jako záporná intrikánka se vyžívá v přemrštěně zesměšňující modelaci, svou hrdinku obdařuje až dětinskou upjatostí. Naopak rozverná neteř Liv Tylerové má blíž k mírně revoltujícím děvčatům z amerických seriálů než k svébytné a přiměřeně prokreslené postavě dívky, která se pokusila vymanit ze zřejmě dusného ovzduší jižanského městečka, ale nakonec se vrátila zpět. Jen falstaffovitě vyhlížející černoch Charlese S. Duttona aspiruje na důstojnější bytost, odhodlaně snášející zjevnou nespravedlnost, i když z hereckého pojetí nakonec nezbývá také nic jiného než plochá šarže.

Dědictví tety Cookie chce především pobavit, kritické náběhy jsou povrchní a povahopisy postav trpí výrazovým zveličením. Podobá se mnoha jiným v televizi vysílaným pořadům, ale zařazení mezi náročnější "klubové" tituly považuji za přehnané a zavádějící.

Sobota 28. 2. 2004 ČT 1 - 21.05 hodin

Jak došlo k řecko-české koprodukci?
V Československu jsem dlouho žil, vystudoval jsem tu a mám tu tudíž spoustu známých. Současně jsem ale Řek. Vytvořil jsem tak řecko-český seriál, který v sobě skrývá znalosti obou zemí. Mým cílem nebylo vytvořit něco jako Branky, body, vteřiny, ale zabrat celou problematiku v souvislostech, od historie po současnost.

Jak Řekové brali skutečnost, že v jubilejním roce je olympiáda minula?
Byl z toho národní smutek. Tam to opravdu běželo celým státem. Mám jeden příměr: organizace a přípravy letošní olympiády v Řecku se dají srovnat se sbírkou a stavbou českého Národního divadla. Tak to všichni prožívají. Je v tom velké nadšení, řekl bych až národní obrození. Národ sobě (a světu) chce ukázat, že na to má.

Konají se na olympiádu v Řecku sbírky?
Ano a velmi zajímavé. Třeba se po celém Řecku sbírají staré kuchařské recepty. Řekové chtějí mimo jiné návštěvníkům olympijských her vařit tak, jak se vařilo v antice. Vstupují do toho i umělci. V době olympiády například vyvrcholí takzvaná kulturní olympiáda, která probíhá už čtyři roky.

Jaké je v Řecku povědomí o českých sportovcích?
Velké! Všichni znají Štěpánku Hilgertovou, Jana Železného a z těch starších Emila Zátopka. Zátopek je v Řecku symbolem atletiky. Když se o něm u nás mluví, máte pocit, že to byl řecký atlet. I proto se těšíme, že do Atén přijede Dana Zátopková. Návštěva takového člověka, velké sportovkyně a manželky Emila Zátopka pro nás bude velkou ctí.