Olbřímí přehlídka zhruba čtyř stovek filmů, které nejprve zaplavily Prahu a poté začaly (již v zeštíhlené podobě) putovat po dalších městech tuzemských i zahraničních, nabídla průřez nejen současnou filmovou tvorbou, ale také nachystala řadu retrospektiv. Připomněla odkaz slavných klasiků (definice filmového klasika: je to ten umělec, jehož filmy jsou veskrze uznávány, ale nikdo je nikdy neviděl, protože nejsou dostupné) i celých kinematografií (např. ruské). A diváci dokázali zaplnit většinu sálů, jejichž program by v běžné distribuci stěží uspěl. Nezbývá než organizátorům v čele s Ferem Feničem i sponzorům, mezi něž se zapojily dokonce i Uralské aerolinie (namísto domácích, pro něž tato akce byla asi málo reprezentativní), poděkovat.

Febiofest upozornil, že na světě existující i jiné příběhy než hollywoodské. Tímto termínem neoznačuji jen místo původu, ale především styl a pojetí, klipově roztříštěnou umělohmotnost, ať již pochází odkudkoli. Jak zejména evropští (ale i asijští) tvůrci chtějí zápolit s prostoduchými - ba i bezduchými - hity? Bohužel opačným extrémem. Někdy se pokoušejí plytké příběhy ozvláštnit "uměleckým" ztvárněním, které jen umocňuje samoúčelnost užitých prostředků. Převažuje rozvláčná pomalost, poetizování, občas se vynoří i touha po podobenství. Vesměs pak odrazují svou chtěnou vyumělkovaností - mám na mysli například dánské melodrama Za všechno může láska, švédskou Hru, anglickou (proti?)teroristickou hříčku Podvojné účetnictví Christie Malryho.

Častěji si všimneme rezignace na jakoukoli výpověď. Volí se nekomunikativní vypravěčské postupy: oblíbené je zejména potlačení střihové skladby. Kamera je nehnutě zapíchnuta na témže místě a v jediném dlouhém záběru zaznamenává záměrně banalizované dění, které se odehrává před ní (případně i mimo její zorné pole). A z těchto volně řazených epizod, vědomě zlhostejnělých, je pak utkán celý film. Sledovat jej někdy vyžaduje bezmeznou trpělivost.

Nechci vynášet paušální úsudky. Téměř vždy režiséři dosahují inscenační působivosti, když dokáží v bezprostředním vhledu přiblížit jak zvolené typy postav, tak jejich rozmluvy. V některých případech můžeme ocenit i nenápadné navozování širších kontextů, které vybočují z privátního, do sebe uzavřeného světa - např. turecký snímek Daleko postihl nejen obtížné sociální vyhlídky lidí přicházejících z venkova za prací do velkoměsta, ale také narůstající odcizenost ve vztazích i mezi blízkými rodinnými příslušníky, kde ochota pomoci valem mizí.

Ve francouzském dramatu Jeho bratr naopak sourozence sblíží teprve vážné onemocnění jednoho z nich. V sebezpytných zamyšleních, často zasazených do stísňujícího nemocničního prostředí, se obnažují nejen dávné spory a předsudky třeba k homosexuálnímu zaměření; mnohé záběry hraničí s instruktážním návodem, který nepřipraveného diváka může svou protokolárností výslovně zdrtit. V jiném francouzském snímku Dvacet devět palem se dočkáme přece jen větších atrakcí: milenecká dvojice projíždějící pustinami amerického jihozápadu se nejčastěji oddává odvážně nasnímaným milostným hrátkám ve vodě, v hotelovém pokoji i na rozpálených skaliscích. A občas si k tomu přidávají bouřlivé rozepře i sladké usmiřování. I když snad probleskne vliv takových filmů jako Bezstarostná jízda nebo Zabriskie Point, překvapují nicota přinášeného sdělení, které snad lze shrnout do jediného postřehu - že se život skládá z nepředvídatelných náhod. Vyprázdněnost příběhů pak vrcholila v tchajwanském snímku Sbohem Dragon Inn (pražskou část přehlídky slavnostně uzavíral), který se téměř beze slov a jakoby v tíživém snu odehrává v jednom zchátralém kině těsně před jeho uzavřením.

Obávám se, že platí jeden dávný bonmot: nových dobrých filmů se nedočkáme, protože už všechny takové kdysi vznikly. O těch příště.