Jistě jste si všimli, že přituhlo. Co chvíli sněží a mezi vločky se navíc mísí studený déšť. Napadaný sníh má najednou nebezpečnou ledovou krustu, která varuje: zkus se o mne otřít! A nebo se strhne taková vichřice, která olízne sněhovými jazyky sjízdné vozovky a všechno zabrzdí. To nelíčím povětrností situaci, ale naši politickou scénu. Její rosnička by řekla: "A nebude líp, protože na obzoru není žádné úlevné předjaří, ale tuhý a dramatický rok, ve kterém budou troje volby." Pokud jde o občanské demokraty a komunisty, ještě navíc interní volby do stranických křesel. A když jde těm, kteří se v politice pohybují, o posty, o vliv a o moc, není o nějakou tu nečekanou spršku do očí, nápor drzých slov, uklouznutí idejí a nebo smyky a karamboly charakterů, žádná nouze.

Ale vy, občané, vy prý máte dramatické příběhy rádi... Alespoň je o tom přesvědčená i značná část novinářů. Nejlépe se prý prodávají noviny, které mají v titulku na první straně: Živnostníci končí! Rodiny zchudnou! Evropou obchází strašidlo... nebo: Důchodci, nebuďte tu dlouho!

Fakulta adepty novinařiny učí volbě priorit. V praxi je vše jinak. Novinářskou zásadou sice je, že televizní či rozhlasové zpravodajství řadí informace podle důležitosti pro politickou a hospodářskou situaci země. Teď se nejdříve dozvíte o převrácených kamionech, požárech a hospodských rvačkách, soudech a podezřeních. Prý proto, aby byla připoutána vaše pozornost. Já myslím, že je to podceňování lidí. Je to podbízení se té - věřím, že menší, nepoučitelné části společnosti, která si ráda od plic zanadává a nebýt toho, neměla by o čem s druhými planě mudrovat. Ale přece jen: tohle všechno dohromady navozuje ve společnosti - ať kdo chce či nechce - určitou atmosféru. A tedy i náladu. Povrchní vnímání událostí pak vede k tomu, že se lidé jen málokdy zamýšlejí nad otázkami, které by nás zajímat měly.

Žádná vláda to nemá, a ani v budoucnu mít nebude, jednoduché. Nejen u nás, kdekoliv jinde. Konsolidovat zemi je obrovský úkol. A je nemožné, aby jedna strana, byť v koalici s několika dalšími, zvládla takovou věc v jednom či ve dvou volebních obdobích. Nejen proto, že život a globální provázanost přináší stále nové a nové situace. Jde i o specificky naši věc. Dědictví čtyřiceti let komunistické vlády i chyb a nezkušenosti prvních let vlády demokratické, se budeme zbavovat ještě dlouhou dobu. Ale něčím se začít musí. Nazvěme ten začátek prvními kroky reformy. Reformy? Směšné, křičí pravá část opozice. Je málo razantní, bojácná, o žádnou reformu nejde! Reforma? Směšné, křičí levá část opozice. Všechny nás ožebračí! Nedáme se, křičí odboráři, živnostníci a majitelé firem. Strachují se i rodiny s dětmi a důchodci. Jak by ne, vybírají si, co chtějí slyšet...

A přitom kdo to chce vědět, ví, že návrhy dohod jak postupovat, jejich první znění, se mnohokrát přepracovává posouzením ve vládní koalici politických stran, v poslaneckých klubech i v odborných komisích. Ale aby bylo méně klidu a soustředění, před oči se lidem vytahují dílčí dohody a opozice si spokojeně mne ruce: ha, rozkol koalice na obzoru! Že by výměna ministrů? Který bude první? Neshody, nesváry, neschopnost. Co jiného, když ministryně zdravotnictví i školství musí doplnit návrh postupu při reformě svých resortů? Stejně tak i ministr pro místní rozvoj a ministr dopravy! Vykřičník, vykřičník. Až se člověku chce říct: no a? Copak to není normální, že víc hlav víc ví, že víc hlav je schopno dohlédnout vícero souvislostí?

Podobná atmosféra je i na zasedáních krajských zastupitelstev. Střety, obviňování, napadání. Na středočeském zastupitelstvu dokonce dostali účastníci zasedání během jednání tisk krajského úřadu s komentáři zpravodajů resortů k neustálým blokacím a protinávrhům opozice. Prostě - předobraz připravované volební kampaně. Za tři čtvrtě roku přece toto zastupitelstvo končí! Je to důvod, proč se mnoho problémů odsunuje. Vrch nabývá otázka: neublíží nám tenhle krok před volbami? Všechna řešení přece nemohou být k potlesku. Jsou zvlášť bolestná, týkají-li se práce, sociálních otázek nebo zdravotní péče.

Je tedy k zamyšlení: do obou komor parlamentu i do krajských zastupitelstev byli přece zvoleni lidé z různých politických stran, aby pomáhali - jak to stvrdili i svým slibem - řešit situaci země. Citlivými, promyšlenými kroky, cestou k prosperitě, kterou by případná další vláda mohla pokračovat. Jsou tam i proto, aby některé z těch návrhů mohli korigovat. Ale ne urážkami. Návrhy lepšími. Mylně a zcestně si leckdy opozice představuje svou roli. Tím zjednodušeným: když opozice, tak vždycky proti! Když nelze jinak, rozbít protinávrhy, protahovat jednání, rozpliznout ho, nebo se prostě nezúčastnit, nejednat. Asi by občan v různých situacích rád slyšel klidný hlas, který by řekl: návrh vlády je špatný proto a proto... My bychom to udělali takhle.

Jenomže jde to vůbec v politice? Proč bychom "jim" my, opozice, radili? Proč bychom jim dávali rozumy? Snad aby z toho oni jednou měli slávu? Že by to zemi pomohlo? Ale o to přece vůbec nejde. Čtyři roky téhle vlády musíme přežít. Vydržet a být vidět. Jde o to, abychom příště byli zas zvoleni my. My, ta malá skupinka lidí v národě, která si říká politická strana. Kdyby bylo politické prostředí čisté, vzpomněli by si možná lidé: ano, to jsou oni, ti měli řadu dobrých nápadů, zaslouží si být zvoleni. Bohužel, na naší politické scéně jsou nejvýraznější vizitkou urážky. Vrcholem je neúcta ke kolegovi na politickém poli a veřejný výrok, který pracovitému a vzdělanému předsedovi vlády říká rádoby potupně "to". Ten výrok jednoho ze stranických předsedů zní: "Špidla pro mě reprezentuje to nejhorší, co po roce 1989 ve vládě sedělo." Kdyby byl autor tohoto výroku Indián, dostal by patrně jméno Plivanec nebo Jedovatá slina.