Jsou události, které přicházejí s pravidelnou úporností živelných katastrof. V televizi mezi ně už léta patří předjarní série nejrůznějších výročních cenění osob a počinů domácího show-businessu. Přetrpět rok co rok nekonečné výřady diletantských etud na téma "překvapený - zaskočený - dojatý - děkující" bývá těžké. Ještě obtížnější bývá brát vážně onu podivuhodnou směsici diplomacie, pokrytectví, lenosti a setrvačnosti (ne)myšlení akademiků i laiků, vtělenou do vyhlašovaných výsledků jejich hlasování.

Není divu, že víc zájmu a pozornosti než obsah vzbuzuje zpravidla forma podobných večírků. Zvlášť poté, co loňská nominační předehra Českého lva v pojetí Jaroslava Duška a Martina Zbrožka spolehlivě převálcovala nejen spřízněné kuchyňské imitace oskarových rituálů, ale i všechny upocené snahy o televizní zábavu. Zopakovat pozitivní šok se však už nepodařilo. Ani loni duu Dušek & Zbrožek při hlavní "lví" show, ani při letošním pokusu o jeho reprízu při Nominačním večeru Českého lva, kterého se ujala Ester Kočičková s Kamilem Švejdou. Odhadnout míru provokace a vybalancovat rovnováhu na hraně řízeného trapasu a pokoušeného diletantismu je stejně těžké jako ubránit se vlastnímu nápadu. Kočičkové a Švejdovi se to tentokrát dařilo jen o málo víc než režisérovi Petru Vachlerovi, zahleděnému do nejrůznějších názorných inkarnací ženského tématu a uhranutému kouzlem naivity archivních šotů.

Každý divák může mít výhrady k pokusu o alternativu zdegenerovaného pořadu. Povinností kritika je soudit v souvislostech. V témž sobotním večeru, kdy pokoušela Ester Kočičková a spol. trpělivost a toleranci několika málo procent publika druhého programu, věnovala táž Česká televize atraktivní čas na prvním programu Nominačnímu večeru TýTý 2003. O přímém přenosu letošní ouvertury Českého lva lze diskutovat. Záznam estrády převlečené za nominaci na ceny pro "nejoblíbenější osobnosti televizní obrazovky" si zaslouží absolutorium: jako vzorová stupidita, přímo exhumovaná z hrobu vrcholných osmdesátých let bolševické ČST. Včetně Michala Davida, zmítajícího se na playback dobových italských kolovrátkových popěvků. Opravdu byl scenáristou a režisérem této hrůzné podívané týž František Polák, který se právě v osmdesátých letech opakovaně staral o zachování zdravého rozumu televizního publika v nezapomenutelném "Kouzelníkovi"?