Ten název, za nímž se skrývá vinný sklípek ve Velkých Němčicích, kde lze potěšit stejně tělo jako duši a u něhož i rozhlasový přenosový vůz, když zastavuje - přeháním jen velmi málo - radostně poskočí, ten název poněkud mate. Možná patřičnější by bylo označení "veselý", "rozmarný", nebo i "rozpustilý" sklípek. Stejně bychom však k tomu museli dodat ono "mírně".

Protože samo víno už je takové a v těch, kteří je chválí, probouzí zvláštní stav lehkosti, ale i tíže, společenství, a současně i samoty, veselí i smutku. Důležité je, že žádná z těch příměsí nikdy nedominuje, její dávka je vždy "mírná".

A právě takové bývá i povídání těch, kteří mu lichotí, protože víno je jako žena, těší zrak, čich i hmat, všechny smysly, kromě snad sluchu (to platí zvlášť pro ženu).

Ten obřad uctívání vína si žádá občas i písničku, ovšem takovou, pro níž tohle vše platí. Ve víně je prostě něco magického (je to tekuté slunce) a tuhle stopu zanechává i ve svých - že je jako krásná žena - ctitelích.

Neznám krásnější lichotku, než tu, kterou vínu učinil básník R. W. Emerson, když řekl: "Hudba a víno jedno jsou."

Herec Ladislav Potměšil, jehož si tentokrát Radek Brzobohatý do sklípku pozval, aby při víně spolu poseděli a přiťukli si, sem nepřijel jako znalec. S upřímností sobě vlastní přiznal, že je ve vinném sklípku poprvé. Bylo to od něj velmi statečné. Srovnatelné pouze s přiznáním teenagera, který by veřejně prohlásil, že v osmnácti je panic. Nikdy jsem něčeho takového nebyl svědkem.

I kdyby zůstalo jenom u tohoto přiznání, bylo by možno říci, že Ladislav Potměšil přispěl významným dílem k zábavě. Jeho statečnost zapůsobila na všechny přítomné. Jeden z muzikantů dokonce smutně poznamenal, že on zase ještě nikdy z vinného sklípku nevyšel.

K tomu ovšem nutno dodat, že když se sklípek naplnil mírně melancholickými, či mírně rozvernými lidovými písničkami (i tentokrát v podání BROLNu), choval se i ten laik jako by sem docházel často, byl znalcem. Vyznal se v tom, kdy sklenku zvednout k oku, kdy přičichnout, kdy víno poválet na jazyku. A především: kdy vyprávět. - Kde se to jen Ladislav Potměšil naučil?