Také se rádi vydáte tam, kam je nepovolaným vstup zakázán? Když jsem se šla podívat na jeden z posledních archeologických odkryvů ve Vatikánu, návštěva začínala právě tím, že jsme spolu s archeologem generálního ředitelství Vatikánských muzeí Ginadomenichem Spinolou vyšli z budovy muzea skleněnými dveřmi se značkou Vstup zakázán. Silný a studený vítr mi připomněl, že Vatikán je vrch, i když vedle obrovské masy Svatopetrského chrámu to tak nevypadá. Pak ještě automaticky se otevírající brána, překvapující Madernova fontána s Galeonou z olova a bronzu, a jsme na místě. Kde? V jedné nehostinné garáži, ze které se měl stát pobočný sklad knihovny. Jenomže se začátkem stavebních prací se narazilo na starověké hrobky. Archeologové se často zaobírají hroby. Prý se od mrtvých učí tomu, jak žili živí. Víte, co informací o starém Římě skrývá několik hrobek nakupených na několika desítkách čtverečních metrů?

Přivítaly nás dvě bytosti podobající se známé reklamě na pneumatiky Michelin. Vyklubaly se z nich dvě mladé, hezké ženy. Oblékly si obří bílé kombinézy kvůli prachu, protože pracovaly s různými skalpely, brousky a odsávači, které jako nástroje archeologové odkoukali od zubařů. Čistily cihličku po cihličce starověkou zeď hrobky, ve které bylo uloženo několik uren. V jedné urně právě objevily talířek z nazelenalého skla, překvapivě tenkého a lehkého. Kam se hrabou dnešní skláři.

O vnější zeď hrobky byla opřena malá mramorová deska, náhrobní kámen, který vyznačoval hrob malého chlapce. Zemřel ve věku třinácti let a devíti dnů. Jmenoval se Publius Cornelius Protoctetus. Nad nápisem je v basreliéfu hlavička chlapce s dlouhou ofinou, účesem, který se nosil za císaře Traiana. V době císaře Hadriana, ve které Cornelius žil, již takový účes vyšel z módy, ale kameník zřejmě opakoval basreliéf, který se naučil od předků.

Cornelius byl synem císařského liberta, tedy propuštěného otroka. Císařové občas osvobozovali své otroky za výkupné či prokázané služby. Ti pro ně často pracovali dál, ale už jako svobodní lidé. Říkalo se jim liberti - osvobození. A právě jim a svým oblíbeným otrokům věnovali římští císařové parcelu na vatikánském vrchu, aby si zde postavili hrobky.

Soudě podle jména, Corneliův otec mohl být Řek, ale není to jisté. Vzdělaní otroci pocházející z Řecka často učili ratolesti svých pánů právě řečtině, ale také třeba filozofii. Těšili se velké vážnosti a právě proto se ujala mezi otroky a liberty móda dávat si řecká jména - bylo to jaksi šik.

Otci ztráta dítěte způsobila velkou bolest. Proto mu věnoval malý náhrobní kámen. Bezpochyby pak nejméně dvakrát do roka, v den narozenin a v den úmrtí, chodila celá rodina k hrobu malého Cornelia na smuteční hostinu. Bylo to, jako by byl chlapec mezi nimi, protože i jemu donesli trochu jídla. Většinou malé pečené placky nebo kašovité pokrmy. Každá urna měla totiž víko s otvorem, na který se stavěla jakási terakotová trubice, která vedla na povrch, a právě do ní se sypalo či lilo jídlo pro zemřelého. Když spalování mrtvol začalo nahrazovat pohřbívání, i tito mrtví byli krmeni podobnou trubicí.

Corneliova rodina zřejmě nebyla majetná, neměla svou vlastní honosnou hrobku. Hned v sousedství byla krásná hrobka zdobená freskami. Fresky nebyly provedeny přesně podle návrhu Vitruvia, který doporučoval sedm vrstev omítky, aby fresky byly skutečně krásné a trvanlivé, nicméně jsou sugestivní. Na zeleném pozadí jsou namalováni jistými tahy štětce barevní ptáci a bohové.

Hrobka se zvnějšku podobala starověkým domům. Vnitřek byl vyzdoben freskami a zdobila ho také mramorová nebo bronzová soška. Tu si však odnesli již renesanční vykradači hrobů. Prokopali se do hrobek libertů v 15. století a několik jich vyplenili. Odnesli si dokonce i venkovní mramorové dekorace. Vykradači hrobů hledali hlavně zlato, ale to bylo vzácností. Většinou se do hrobů kladlo pár terakotových předmětů, například lucerničky, a sem tam nějaký osobní šperk. Pohřbívat zemřelé s honosnými zlatými šperky bylo totiž v antickém Římě zakázáno. Výjimkou jsou hroby dětí. Proto vzbudilo před lety velkou senzaci objevení hrobu malé dívky v Saxa Rubra u Říma. Její mumie byla ozdobena šperky a hrob byl vybaven řadou cenných předmětů, včetně panenky ze slonoviny.

A víte, jak se dá určit stáří hrobky? Jednoduše podle razítka na cihlách. Jak vysvětluje epigrafista Giorgio Filippi, každý výrobce cihel a jiného stavebního materiálu měl vlastní razítko s udáním roku. Ve vatikánských sbírkách jich mají kolem čtyř tisíc.