Trampský písničkář, interpret lidovek i skladeb operetního, tanečního či dokonce jazzového charakteru, člen pěveckého sboru Typografia, tenorista pražského Národního divadla i zpěvák trapných budovatelských častušek - tím vším byl ve svém životě Oldřich Kovář, který se v padesátých letech dokonce stal zasloužilým umělcem a nositelem vyznamenání Za zásluhy o výstavbu. Nás ale bude zajímat především jeho kariéra zpěváka populárních písniček, i když po tomto pilném tenoristovi zůstalo na gramodeskách několika značek i velké množství nahrávek jiných žánrů.

Oldřich Kovář se narodil v Praze 21. února 1907. Vyučil se sazečem a pracoval postupně v několika pražských továrnách (mimo jiné jako notorytec v jedné tiskárně na Letné). Příležitostně zpíval již od roku 1926, v roce 1930 se stal členem sboru pražského Švandova divadla. Sólově zde prorazil při záskoku za tehdejšího prvního milovníka této scény, tenoristu Arno Veleckého. V roce 1932 již vystupoval Kovář jako sólista též ve smíchovské Aréně, v sezoně 1936/37 byl angažovaný v Tylově divadle v Nuslích.

Reklamní leták gramofonové firmy Ultraphon z konce třicátých let popsal pěveckou dráhu O. Kováře ve stručnosti takto: Málokdo se může pochlubiti podobnou pěveckou kariérou, jako tento mladý sympatický zpěvák. Začal v pěveckém sboru "Typografia" pod taktovkou V. B. Aima. Ve dne seděl u sázecího stroje a večer chodíval mezi své kamarády "Settlery". Svým hlasem upozorňuje ředitele Járu Kohouta, u kterého začíná svou úspěšnou kariéru operetního tenora. Končí ji v Tylově divadle, odkud nastupuje cestu vážného pěveckého studia u světových pěveckých pedagogů, mj. i u komorního pěvce A. Piccavera ve Vídni, odkud se vrací do Prahy jako nový člen opery Národního divadla. Jen dodejme, že zpěvu se Kovář učil i v Praze u bas-barytonisty a pedagoga profesora Egona Fuchse.

Své první gramofonové snímky natočil Kovář jako člen trampského pěveckého sboru Settler's Club pro gramofonovou firmu Homocord v září roku 1931. Ve stejné době a se stejnou sestavou, ovšem pod již počeštěným názvem Osadníci, natáčel tento trampský sbor gramodesky též pro etiketu His Master's Voice. Na některých z těchto snímků Kovář navíc hrál na havajskou kytaru.

V květnu roku 1932 natáčel Kovář gramodesky v nahrávacím studiu firmy Esta v pražských Holešovicích jako člen pěveckého souboru Mottlova parta - tvořili ji ještě Jenda Korda, Emil Martínek a Bohumil Dudař. Na klavír tuto čtveřici doprovodil Eman Fiala, autor jedné z tehdy nahrávaných písní (Tvé oči to poznaly). Všech pět písní, které tato Mottlova parta (ovšem bez Jarky Mottla) ten den natočila, vyšlo mezi vůbec prvními českými nahrávkami na gramodeskách německo-české značky Pallas. Pro domácí značku Ultraphon natočila tato sestava - tentokrát opět pod názvem Settler's Club - o měsíc později další dvě melodie E. Fialy na slova J. Mottla: waltz Vítr tiše zpívá a písničku z filmu Malostranští mušketýři - Jednou snad se všechno změní. Na tomto snímku s nimi zpívala herečka Jiřina Šejbalová. Ještě doplňme, že o několik měsíců později nazpíval tento titul v podstatě stejný soubor (ovšem již bez Šejbalové) znovu, opět v nahrávacím sále gramofonové společnosti Esta a opět pod názvem Mottlova parta. Tento snímek pak vyšel se třemi dalšími tituly z pera obou autorů (Já nemám žádnou práci, Život je bloudění a Mládenci, sláva) v únoru roku 1933 pro změnu na gramodeskách německé etikety Polydor. Koncem téhož roku ještě nazpíval Kovář dva další snímky pro tuto značku gramodesek za doprovodu orchestru Davida Stoljaroviče (= Harryho Hardena) jako člen souboru označeného na etiketách jako Quintett Settlers.

Jméno Oldřicha Kováře jako sólového zpěváka se poprvé objevilo na etiketách výše zmíněné gramofonové firmy Pallas v polovině roku 1932 například u tanga To nikdy láskou nebylo, nazpívaného za doprovodu anonymního firemního orchestru s názvem Praga-Band. Od počátku roku 1933 Kovář natáčel gramodesky také pro firmu Esta - na jejich etiketách byl ovšem uváděný výlučně pod pseudonymy J. Kolda a O. Štefan. Na těchto snímcích ho doprovázel většinou orchestr Harryho Hardena, ve foxtrotu Filoména a waltzu Píseň o měsíčku ho doprovodil soubor nazvaný V. M. Šuman a jeho Victorians.

Kovář také vystupoval společně s tanečním orchestrem Ladislava Vachulky a dívčím pěveckým Bajo-Triem v pravidelných pořadech zábavné hudby, které vysílal v přímých přenosech pražský Radiojournal - největší úspěch tehdy u posluchačů sklízel se svou verzí trampského waltzu Bedřicha Nikodema Houpy, hou (v roce 1935 ho s Bajo-Triem natočil na gramodesky značky Ultraphon).

Celkový počet Kovářových nahrávek na gramodeskách české firmy Ultraphon překročil tisícovku. Jeho nejčastějším pěveckým partnerem byl Karel Vacek (na etiketách gramodesek byli označování jako Ultraphon-duo), v duetech ale zpíval například s vokalisty Járou Kohoutem, Járou Pospíšilem, Slávkou Procházkovou, Ninou Ninon, Elly Rixovou a řadou dalších. Na těchto nahrávkách ho doprovázely zpravidla orchestry R. A. Dvorského, A. Drábka, V. A. Viplera, Karla Vlacha, Jaroslava Maliny či Václava Bláhy.

Jméno Oldřicha Kováře je též zmiňováno v souvislosti s asi třemi desítkami českých filmů, v nichž buď účinkoval (zpravidla v roli zpěváka), nebo v nich svůj hlas propůjčil některému z jinak nezpívajících herců.

Od roku 1938 byl Kovář sólistou operního souboru pražského Národního divadla pro obor buffo tenora. Vytvořil na této scéně bezpočet komických úloh, jeho klasickou postavou se stal Vašek v Prodané nevěstě. Kromě nahrávek operních árií ovšem i nadále natáčel snímky populární hudby: po roce 1945 přibyly k běžným lidovkám a tanečním melodiím v jeho podání také "angažované" písničky s názvy jako Havíř to ví (společně s Miroslavem Zikánem), Buď zdráva, rodná zem (s Nezbednými bakaláři) Ne, ne, válka nebude nebo Splň celý úkol. Často též účinkoval v Československém rozhlase v pořadech vážné i populární hudby. Zemřel 5. dubna roku 1967.

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz