Divoké mušle jsou dílem, které chce přiblížit rozpoložení svých hrdinů, nešetří přitom klipovou úderností, příznačné jsou členité záběry, kdy se kamera z bezmála oblačné výše snáší až do bezprostřední blízkosti na motorce jedoucích postav. Chce jakoby propojit životní hektičnost hlavních hrdinů s podobou vypravěčské struktury. Jenže módní postupy stěží mohou nahradit cílenější výpověď. Režisér Erik de Bruyn si rád vypomáhá přepjatými zápletkami, ve svém ztvárnění přeháněnými a v dramatickém kontextu vyumělkovanými - hlavně jde o Leenův vztah k matce, prosycený z její strany incestním napětím. Po herecké stránce se vyprávění orientuje na sytý, temperamentní výkon, avšak sklon k zaťaté naštvanosti, projevující se ve hněvivých úderech pěstí, v destruktivnosti, posléze v sebezničující "ruské ruletě" s pistolí, někdy spíše vadí - výsledek pak vykazuje příliš chtěné akcenty, nabourávající snahu dosáhnout maximální autenticity. Divoké mušle jsou příkladem filmu, který natolik pokukuje po vizuální exklusivitě, až začal strašlivě šilhat.

Úterý 2. 3. 2004 ČT 1 - 20.00 hodin

Středa 3. 3. 2004 ČT 1 - 21.30 hodin

"Když mě Nova oslovila a požádala o spolupráci na speciálním pořadu věnovaném Šlitrovi, rád jsem přijal," říká k tomu Jiří Suchý a doplňuje: "Současně jsem byl překvapen, že Česká televize toto výročí nijak zvlášť nezaznamenala. Nechápu to. Těch osmdesát let se totiž už nebude opakovat." Budiž České televizi ke cti alespoň to, že snímek, který k významnému výročí opožděně "vyhrabala" ze svého archivu, patří k tomu nejlepšímu, co o Jiřím Šlitrovi bylo natočeno. Zárukou jeho kvality je už jméno autorky. Film z cyklu Nevyjasněná úmrtí se zabývá životem a smrtí významného českého muzikanta a podává svědectví i o jeho osudovém směřování k tragickému konci. "Ženský element nebyl Jiřímu Šlitrovi cizí," vzpomíná na zálibu svého kolegy Jiří Suchý a toto téma dále rozvádí: "Vím o Šlitrově velké lásce k Ireně Kačírkové. Ta ho ovšem opustila a Jiří Šlitr se cítil velmi zhrzený. Pak přišla manekýna Olina Hlavová a posléze Sylva Daníčková. To byla asi jeho nejvěrnější přítelkyně a na ní, myslím si, dost lpěl." O Vánocích roku 1969 byl Jiří Šlitr nalezen mrtev s další přítelkyní. Svého času se hodně mluvilo o tom, zdali jej ona dívka zabila úmyslně. "Já o tom pochybuji," odpovídá na tuto otázku Suchý.

Jiří Šlitr odešel opravdu předčasně, ovšem i tak po sobě stačil zanechat ohromnou hudební i výtvarnou pozůstalost. Připomenout si ji můžeme jak filmem Jó, to jsem ještě žil, tak i na novým představení divadla, které zakládal. Semafor připravil insenaci s názvem Osmdesát svíček na ztraceným dortu. "To představení dokazuje, že naše písničky si předávají lidé z generace na generaci. Teď už je má, myslím, čtvrtá," dodává Jiří Suchý, nejbližší kolega Jiřího Šlitra.

Sophie je příklad snadno ovlivnitelného primitiva, který by byl možná neškodný, kdyby se v jeho blízkosti neobjevila postava asociální pošťačky Jeanne (Isabelle Huppertová), která jí poskytne nejen hřejivý pocit přátelství a porozumění, ale také závratný pocit "dělat něco nepatřičného". Když v charitativní organizaci mají samy vybírat prádlo od dárců, chovají se k nim výsměšně, rovnou před nimi vyhazují darované věci jako neupotřebitelné. To tvoří jakýsi předstupeň osudného činu. Ze služby propuštěná Sophie spolu s Jeanne vpadnou do domu, kde žena dříve pracovala, a naplno uvolní nenávist vůči "lepším lidem"...

Obě ženy jsou nějakým způsobem poznamenané - obě podezírala policie ze spáchání zločinu, ale obě byly zproštěny viny. Jeanne prý nešťastnou náhodou odhodila své dítě na rozžhavená kamna, Sophie údajně měla podíl na smrti svého otce a požáru jeho domu. Zatímco Sophie žije jakoby pod příkrovem znehybňujícího snu, jaksi vykuleně, ovšem s vyhrocenou snahou skrýt svou nedostatečnost, Jeanne naopak v sobě živí pocity ukřivděnosti a nenávisti.

Režisér Claude Chabrol v provokativním dramatu Slavnost záměrně nevyjasňuje, zda dohady jednotlivých zúčastněných jsou pravdivé - nevíme, zda obě hrdinky, které se pro sebe vyvazují z pocitů viny, jsou skutečně vinny, zda jsou pravdivé pomluvy, které Jeanne šíří o rodině Sophiiných zaměstnavatelů. Ale vyrůstá z nich vzájemná animozita, která ústí v tragédii, zejména pán domu jedná tvrdě až neurvale. Obě protilehlé strany jsou charakterizovány už svými kulturními zvyky: zatímco budoucí oběti poslouchají Mozarta, obě ženy se vyžívají v přihlouplých pořadech "nováckého" ražení. Chabrol vypráví působivě zejména v první polovině příběhu, kdy dovedně buduje napětí, splétá nejasné náznaky budoucí tragédie. Pečlivě a pracně připravovaná drobnokresba jednotlivých postav, zvláště Sophie, je však v závěru zbytečně obětována senzacechtivému mordýřskému řádění.

Huppertová hraje svou nenávistnou Jeanne výstižně (výmluvné je její konstatování, že by byla naprosto šťastná, kdyby měla jen desetinu peněz, které měla napadená rodina), ležérní, přidrzlé chování je určujícím znakem. Bonnaireová předkládá stejně promyšlenou studii člověka s omezenou inteligencí i vcítivostí, jehož chování může být nevyzpytatelné. Právě důraz na psychickou vykolejenost obou žen stírá vypovídací hodnotu zajímavého průzkumu třídních předsudků, bohužel záhy nahrazeného bujením patologické nenávisti. Chabrol vlastně zužitkoval obrácené "vykořisťovatelské" schéma, u nás kdysi zosobněné zejména Steklého Annou proletářkou nebo maďarským filmem Služka, který dokonce, ale z opačného hlediska líčí obdobný krvavý konflikt.

Hudební pořad Pop Art se snaží se představovat muzikanty světem protřelé i ty, kteří si své širší publikum teprve hledají. Zajímavé spojení osobností slibuje i jeho nová část. Režisér Jan Mudra vedle sebe staví Oskara Petra a Michala Pavlíčka, tedy bez nadsázky hudební legendy, s libereckou rockovou skupinou Těla.

Své vystoupení pro magazín Pop Art natočila tato kapela v Balbínově poetické hospůdce. Skupina vznikla v roce 1992 a záhy překročila hranice okresu. V současné době pracuje na třetím albu a hodlá v překračování hranic pokračovat.

Oskar Petr představí své zatím poslední album Fabrica Atomica. "Mnohé jsem překvapil už názvem své desky," říká Petr a v nadsázce dodává: "Nejedná se ovšem o atomovou, ale vodní elektrárnu!" Už s vážnou tváří pak upřesňuje: "Touto deskou a jejím názvem jsem chtěl nějak pojmout celý svět. Dotýkám se tu tedy spousty problémů."

Michal Pavlíček je autorem hudby k muzikálu Excalibur, který se s úspěchem hraje v pražském divadle Ta Fantastika. Právě o tomto díle bude v pořadu řeč. Práci na Excaliburu řadí Pavlíček k významným zkušenostem. Sešel se s řadou výrazných spolupracovníků a podle jeho slov si za muzikálem všichni beze zbytku stojí. Věhlasný kytarista a skladatel tak reaguje na některé kritiky, které se po uvedení inscenace objevily v tisku. Sám se přitom nebrání protinázorům, tvrdí ale, že je důležitá jejich forma: "Pokud je kritika věcná a fundovaně se snaží dílo rozebírat, tak ji jako autor přijmu. Pokud jsou to ale jen osobní výpady, neumětelské štvavé bláboly a nenávistné zesměšňování, pak je hážu do koše a nezabývám se jimi," vysvětluje.

(tp)

Sobota 6. 3. 2004 PRIMA - 22.40 hodin

Tentokrát je hrdinou Andy Kaufman, kabaretiér, bavič a především mystifikátor (právě tuto vlastnost režisér nejen konstatuje, snaží se ji začlenit do vyprávění - aby si divák připadal podobně, jako kdyby sledoval skutečná Kaufmanova vystoupení). Dovíme se, že Andy dosáhl takového ohlasu, až pronikl do televize - kromě zábavných pořadů vystupoval i v sitcomu Taxi. Před několika lety jej uváděla i Česká televize, ale obávám se, že stěží kdo si tento pořad vybaví.

Andy Kaufman byl typem člověka, pro něhož se bavičství stalo způsobem existence. A bavičství to bylo svérázné: vrcholilo brutálním mystifikováním publika, ať již přímo na jevišti (údajná smrt tančící staré dámy) či dokonce pokračujícím mimo ně (surové konflikty s mistrem ve wrestlingu). Dokonce si vytvořil fiktivního protihráče, ještě destruktivnějšího, než byl on sám. Andyho Kaufmana si zahrál proslulý excentrický komik Jim Carrey, jenž už nejednou prokázal, že je schopen podat koncentrovanější, tvárnější výkony. Zde úspěšně zvládá tragikomickou rovinu Andyho osudů, hladce proměňuje hlasové nasazení i grimasy, úspěšně se vypořádává i s nesnadnou polohou jeho výstupů, publikem vnímaných jako trapné či nezáživné, které on sám však prožívá jako nesmírně komické. Tento rozestup se posléze stává určujícím fenoménem, který herci podává klíč k celé postavě.

Muže na Měsíci natočil Miloš Forman obratně, se všemi náležitostmi špičkové podívané, která zaujme obratně vypointovaným portrétem jedné rozporuplné osobnosti. Mnohé postřehy o zábavním průmyslu v Americe, o kultu bavičů, o vkusu publika si můžeme vztáhnout i na české poměry. Nezbývá než uzavřít dovětkem, že Forman odevzdal další sice dokonalou, ale chladně odvedenou práci, bez patrnějších metaforických aspirací, které jeho nejlepší projekty pokaždé provázely.

Neděle 7. 3. 2004 NOVA - 15.30 hodin