Asi není náhoda, že na právě skončeném Febiobestu mě nejvíce zaujaly filmy, které se snažily něco vypovědět o různorodé mentalitě i zájmech současného světa, o mravních dilematech - a vůbec přitom nevadilo, že jsou vyprávěny nenápadně, nevtíravě, snad i mírně staromilsky. To platí pro Invazi barbarů, o níž jsme již psali, pro něžně úsměvný americký snímek Ztraceno v překladu, přibližující platonické okouzlení dvou osamělců ztracených v japonském velkoměstě, i pro afghánskou Osamu. Ta líčí tklivý osud dívenky, kterou ovdovělá matka z existenčních důvodů převlékla za chlapce, i když v nelidských podmínkách talibanského režimu by odhalení znamenalo jistou smrt.

Autoři se většinou vyhýbají výraznějšímu sociálnímu či politickému zakotvení, převážně se soustředí na drobná privátní dramata, skrze něž se však také ledasco dovíme o stávajících poměrech. Tím se současná umělecky ambicioznější tvorba liší od té, která vznikala v 60. letech nebo ještě začátkem desetiletí následujícího. Tehdy totiž převládal rozhořčený, protestní tón, snaha záměrně provokujícím vypravěčským uchopením ještě více umocňovat tvůrčí záměry. Režiséři si tehdy kladli zásadní otázky: jak funguje společnost a jaké místo v ní zaujímá jednotlivý člověk? Zveřejňovali své obavy ze šířící se korupce a zneužívání moci, z bezohlednosti vládnoucích vrstev. Na letošním Febiofestu tuto linii zastupovala především dvě jména - Ital Elio Petri (1929-1982) a Švéd Vilgot Sjöman (1924). Retrospektivy jim věnované obšírně přiblížily celoživotní odkaz obou tvůrců.

Petri se věnoval různorodým tématům, natáčel psychologická dramata, zkoumal rozvětvená podhoubí mafiánských struktur, rozebíral nedotknutelnost mocenských pozic a osobního bohatství. Ale asi největší věhlas získal díky polemické, vášnivě útočné, byť přece jen těžkopádně vystavěné tragikomedii Dělnická třída kráčí do ráje (1971). Vysmívá se vyhaslým ideologickým frázím, když zpodobňuje otupělou dělnickou masu, která propadla spotřebním touhám a o jejíž vedení se s groteskní marností svářejí odbory s halasícími studenty. Tento film však můžeme vnímat i jako doklad dobových rozčarování.

Zatímco několik Petriho filmů se kdysi mihlo v kinech i na obrazovce, Vilgot Sjöman u nás zůstává zcela neznámým, nanejvýš provázen zmínkami o údajných zvrácenostech, ba pornografii. Sjöman skutečně zápolil s cenzurními zákazy, avšak mnohým filmům, jakmile odezněla jejich skandální příchuť, lze vyčítat plytkost. Ve svých nejzdařilejších projektech hořce glosoval promarněné lidské životy (více vinou společnosti nežli člověka samého), nejvíce jej v druhé půli 60. let proslavila dvojdílná paradokumentární výpověď Jsem zvědavá, doplněná podle barev švédské vlajky přídomky žlutě a modře. Režisér zde nápaditě rozehrává několik vypravěčských rovin. Začíná fiktivním příběhem, do něhož vřazuje reportážní vstupy, v nichž hlavní představitelka Lena Olinová prochází nejrůznějšími prostředími a všetečnými dotazy oslovuje náhodné pocestné. Současně Sjöman přiznává i přítomnost filmového štábu při natáčení, dokonce zachycuje zpracovávání již natočeného materiálu a diskuse o něm. Pozornost, soustředěnou zejména do autentických rozmluv (mimo jiné též s politikem Olofem Palmem), přitom upíná na dvě témata tehdy - a nejen tehdy - mimořádně chytlavá. Jednak zpochybňuje společenské i politické jistoty v tehdejším Švédsku, zakládajícím si naopak na své hospodářské i sociální vyspělosti, jednak s nebývalou otevřeností zkoumá různě utvářené vztahy k sexu, od naprosto svobodomyslných až k nábožensky upjatým. Lena si ostatně vede podrobnou kartotéku svých milenců...