A to už bezmála sedmdesát let, počítám-li začátky v Kühnově dětském sboru.
Náš sbor byl jediný ve svém oboru, zpívali jsme v Národním divadle, v Jakobínu, v Carmen. Kamarádil jsem v něm s oběma Košlery, Zdeňkem a Mirkem. Později, v Českém pěveckém sboru, což byl předobraz dnešního Filharmonického, jsme se stýkali nejenom s velkými orchestry jako ČF a FOK, ale hlavně s velkými dirigenty. Ještě před koncem války jsem poznal Talicha, Stupku, Šejnu. Po válce jakoby se do Prahy sjížděl slavný muzikantský svět. Světoobčan Erich Kleiber tady dělal Beethovenovu Devátou. Uměl česky, protože před válkou studoval u Mistra Nováka. Obrovský zážitek jsem měl s Antonio Pedrottim, při studiu Verdiho Requiem. Jeho gesta byla neobyčejně výmluvná. Přesnost, práce, dělené zkoušky, úpravy temp, nuance v dynamickém vypracování - a týdenní práce s orchestrem... Navíc se tehdy počet sboristů blížil dvěma stům, zvuk to byl fantastický, neopakovatelný. Dvě skupiny žesťů, umístěné po stranách za pódiem, tehdy dirigovali student Zdeněk Košler a Martin Turnovský. Krásný!

Proč jste studoval kantořinu - pomýšlel jste na "solidní bázi" nebo tak rozhodli rodiče?
U mých rodičů byl zakódován strach z existence, pocházel jsem z dost chudých poměrů. Já jsem chtěl dělat muziku okamžitě. Ale nelituji - poznal jsem další svět, který byl spojen se starou pedagogikou. Bylo mi 21 a působil jsem na pedagogickém gymnáziu pro přípravu učitelek mateřských škol v Litomyšli. Vydržel jsem dva roky, současně jsem si dodělával profesuru muziky.

Dařilo se vám na postu sbormistra?
Já jsem pořád šel po nějaké chiméře, chtěl jsem mistrovskou kvalitu. Ve velkém sboru mi nevyhovovala ta spousta velmi průměrných zpěváků. Nedokázal jsem prosadit menší, ale kvalitnější formaci.

Takže šéf z kategorie nekompromisních?
Víte, v mládí je člověk zřídkakdy náchylný ke kompromisům a já jsem samozřejmě nebyl jiný. Pořád mě to táhlo někam jinam.

Obdivuji vaši vnímavost a otevřenost vůči rozmanitým podnětům. Jak jste doputoval od folkloru k jazzu?
Náhoda. Oslovil mě bubeník ČSSPT a říkal, hele, já zpívám v mužským kvartetu, vede to ten blázen s velkou hlavou, saxofonista Krautgartner, je to hrozně pěkný. Ale máme tam jednoho kluka, školeného, pořád vibruje a není to ono. Pojď to zkusit! Ta práce mě velmi ovlivnila, o řadě věcí jsem neměl tušení, vůbec jsem neznal žádnou americkou vokální skupinu, nevysílalo se to. Krautgartner nám ji hrál a nutil nás zpívat stejným stylem. Jenomže i on mířil dál, toužil po rozhlasu a big bandu, který nakonec vytvořil, takže ze spoluúčinkování na určitou dobu sešlo...

A já se vydal - víceméně z existenčních důvodů - jako sbormistr do Uměleckého souboru Ministerstva vnitra. Ovšem s cílem vytvořit vlastní skupinu! Mimochodem, mým šéfem byl Vladimír Válek, dirigoval jejich big band. V USMV působila řada dalších velkých hudebníků, našli tam útočiště před vojnou na skutečných cvičištích.

Dva roky jsem hledal, připravoval a v září 1963 jsem s kvintetem udělal konkurs jako další těleso USMV. Hned jsem se snažil vstoupit do kontaktu s rozhlasem. Podařilo se, ještě do konce roku jsme natočili jako doprovodná skupina pro dirigenta Vobrubu první písničku Schody do nebe, ve své době neuvěřitelný šlágr. Potom jsme zpívali s Kubišovou, třeba Loudá se půlměsíc, dost dlouho i s Gottem, Matuškou, Chladilem, Vondráčkovou, Hálou, Štědrým, zkrátka s celou plejádou. Po dva roky jsme natáčeli skoro každý týden, produkce byla tehdy obrovská.

Byl jste šťastný, říkal jste si - to je ono?
Nebyl, to bych lhal. Byl jsem spokojený s vývojem, ale štěstí je stupeň, který předpokládá něco jiného. Cosi jsem postrádal... Od Krautgartnera jsem byl infikován americkými soubory, Ladili, měli rytmus, cítili muziku jako hráči v kvartetu. Nesmírně mě lákalo postavit zpěváky na úroveň instrumentalistů. A taky jsem pomýšlel na samostatnou kariéru, nechtěl jsem jenom doprovázet, sloužit. Ne, že by mi to vadilo, ale měl jsem naprosto konkrétní představu cesty, jenom jsem nevěděl, jaký zvolit žánr. Pořád jsem byl neklidný - jak to zařídit? Čekal jsem na podnět - a on přišel naprostou náhodou. Onen známý impuls z Francie, soubor Swingle Singers. Právě pan Swingle přišel na ten krásný nápad, zpívat instrumentální muziku.

Počkejte, známý impuls, to byl přece životní moment! Jak "přišel"?
Dostal jsem se k chlapíkovi, který poslouchal v noci, natáčel hlavně zahraniční vysílání.

Co to bylo za člověka?
No, nevím, jestli to můžu říct, on to byl zaměstnanec rozhlasu a já jsem poslouchal právě tam. Už zemřel, jmenoval se Bedřich Marek, gramoměnič, moc hodný pán. Celé hodiny nám pouštěl výběr nahrávek z cizích stanic. Tady jsem se našel - instrumentalista jsem, zpěvák taky, transkripce psát dovedu, měl jsem model, který mi byl blízký.

Nepřistihl jste se někdy při pouhém napodobování svých vzorů?
Od samého začátku jsem nepochyboval o tom, že je NEMŮŽU napodobit. I kdybych chtěl, tak to nedokážu. Swingla i mě lákala preciznost, souhra, naprostá výrazová kázeň, aby skupina vyjadřovala jen jeden názor a hledala vzájemně sladitelné barvy. Věděl jsem ovšem, že artistní stránku věci tady nikdy nedokážu tak vypracovat, protože on měl mnohem větší možnosti výběru zpěváků. Svedli neuvěřitelně obtížné stupnicové běhy, akordické rozklady. Tohle mě nelákalo - ostatně, ani jako instrumentalista jsem nevyhledával technicky efektní skladby, spíš ty "jen" krásné, hluboké.

Uměl byste charakterizovat hlas, který máte nejradši?
Vizitkou souboru byla vždy sopranistka. Zejména Hanka Kubelková, velmi schopná dívka, která u nás zpívala dost dlouho a dotáhla styl téměř k dokonalosti. Její projev byl osobitý, okamžitě poznatelný, zároveň začleněný do celku kolektivu. Přišla sice z akademie, ovšem jednalo se o typ drobného hlasu, který se ještě nechal modelovat. Nebyla zatížená manýrami operního zpívání a hlavně, měla za sebou dětský sbor Severáček dnes už legendárního sbormistra Uherka. Finální interpretační názor určuji samozřejmě já, nekompromisně, formuji soubor jako modelínu. Až teprve, když se mi to podaří, začne soubor dýchat. Ovšem na druhou stranu nesmějí zpěváci ztrácet svoji osobitost.

Celý život pronikáte do tajů lidského hlasu, existuje něco, co o něm stále s jistotou nevíte?
No to určitě, určitě! Přemýšlím často o tom, co ovlivňuje projev zpěvaček, protože s nimi pracuji taky individuálně, posuzuji jejich možnosti, musím pro ně psát tak trochu jako módní krejčí. Všechno, co jim svěřuji, musí doslova padnout na jejich muzikantské tělo. Navíc se snažím pochopit mnohé další věci, které jsou součástí jejich charakteru, projevu. Nejednou stačí změnit maličkost a zpěvák jakoby najednou pookřál.

Kdy prožívali Linhovci zlatý věk?
No víte, tento výraz... V umění je to vždycky v jednom pytlíku, štěstí i trápení. Ale asi někdy uprostřed let osmdesátých, kdy nás už zastřešoval FOK a soubor byl na velmi dobré úrovni. Tehdy k nám přišli výborní zpěváci a já se možnostmi trochu přiblížil i Swinglovi. Potenciál jsem ale využil jinak, pustil jsem se do práce na soudobé muzice. Skladby Zdeňka Lukáše, Petra Ebena, Otmara Máchy... Obsazení bylo tak schopné, že jsem mohl v jednom roce vytvořit repertoár, postavený jenom na soudobé muzice. To byla samozřejmě drzost.

Neriskoval jste tím ztrátu přízně vašeho kmenového publika?
Ano, samozřejmě. Byl to životní test, zase ta touha, se kterou žiju pořád, posunout věci dál, udělat něco, co už je opravdu jen moje - nebo naše. Vrcholem byly koncerty se symfonickým orchestrem. Pan Mácha pro nás napsal skladbu naprosto výjimečnou i v celosvětovém kontextu - Concerto grosso, kde concertino zastávají zpěváci. Představili jsme ho s tehdejší Gottwaldovskou filharmonií a postupně vystřídali prakticky všechny velké české orchestry, včetně FOKu. Nakonec jsme Concerto hráli i v Německu. Máchův materiál je tak obtížný, tak nekompromisně instrumentální a přitom tak krásný, vrcholná umělecká meta souboru Linha Singers.... Skladbu jsem studoval rok, při každodenním zkoušení.

Někoho možná překvapí vaše "soudobá kapitola". Publikum vás vnímá spíše jako soubor založený na hladivém až sladkém tónu, takové líbezné anděly z nebes.
Na kultuře zvuku soubor vyrostl. Pečlivě jsme ho hledali. Co říkáte, je pravda - nápadnější o to víc, že naše doba se zejména v zábavné sféře stala velice agresivní. Současný zvuk populárních písniček je jen zřídkakdy pohodový, spíš se hledá adrenalin. Ono hladivé vyznění tvoří páteř repertoáru. Vesměs jde o transkripce skladeb starých, zejména z 18. století. Ale krom toho se teď víc zabývám folklorem, protože se mi zdá, že jsme svědky jeho renesance. Ve svých úpravách se nesnažím písničky česat. A konečně, zmíněná soudobá muzika vůbec není hladivá...

Linhovci záměrně nerespektují vžité a uznávané hranice jednotlivých hudebních žánrů, těch dosud zmíněných i dalších. Nezlobí se na vás jejich příznivci nebo lidé řekněme konzervativně založení?
To nebylo jednou a nebyly to výhrady zrovna hlupáků. Když jsme začínali, jistý šéf ústecké agentury byl rozhořčen, že jsme v historické budově použili aparaturu. Přitom já ji nepoužívám proto, abychom útočili na posluchače silou zvuku, ale proto, abych mohl ovládat barvy v konkrétním prostoru, dával vyznění určitý charakter. Vytvářím dozvuky, atmosféru chrámové rezonance nebo naopak. Tentýž člověk byl deset let poté úplně nadšen, když jsme dělali soudobou muziku, skladbu Zdeňka Lukáše "Planeta s tiše fialovou září" na text Jiřího Suchého, který v této quasi opeře dokonce hrál. Ještě k žánrům - chanson, jazz, lidová hudba, komorní hudba, zejména tyto jsem záměrně sledoval a vybíral si z nich určité prvky. Vytvořil jsem si tak vlastní hudební jazyk, řeč, která jednotlivé prvky používá v okamžiku, kdy je to žádoucí. A to bez ohledu na to, že původně jde třeba o barokní skladbu. Hledáme nové zvukové kvality, tvoříme dál.

Specifikem Vašeho souboru se postupně stala česká hudba právě 17. a 18. století, F. A. Míča, J. L. Dusík, J. Benda. Řadu děl jste sám opsal z rukopisů - kdy jste zakusil pocit objevitele?
Práce se starými rukopisy, s notovým písmem stvořeným svižnou rukou opisovačů, kde máte každý part napsán v jiném klíči - to není maličkost. Nemohl jsem na to být sám, proto jsem postupně zapracoval i ostatní. Udělal jsem vždy hrubý výběr, pak jsme požádali archiv o zapůjčení materiálu do Státního archivu v Karmelitské ulici a tam jsme mohli dál pracovat. Rozsadil jsem kolegy a chodil mezi nimi jako šachový velmistr, kontroloval. Ve výsledku šlo o tzv. spartování, tedy vyhotovení partiturek, kdy měl každý hlas svou linku. Pro některé naprosto neřešitelná záležitost, ono totiž stačí špatně přečíst pauzy a už se nedaří. Získali jsem řadu krásných materiálů z Českého Krumlova, Kroměříže, byli jsme také na Slovensku. A právě tam jsem zažil obzvlášť výjimečné období, kdy se do Matice slovenské svážely archivy různých chrámů. Tehdy se ještě o staré slovenské muzice moc nevědělo. Nejčastěji jsem tam měl v ruce Bajana, Paschu, Budinského, Zimmermanna. Odsud jsem vytěžil materiál na celou jednu desku, vydanou na Slovensku. Tak začala moje spolupráce s OPUSem. Mimochodem, rozvíjela se mnohem líp, než v Praze se Supraphonem.

Co všechno obnáší přepis staré skladby pro váš soubor?
Nejprve, najít v množství rukopisů něco, co vypadá jako životné, protože spousta věcí leží zapomenuta právem. Když tohle dokážete a máte spartováno, přemýšlíte, co z toho vlastně můžete udělat. Já tu muziku nesmím zkreslit, vyhýbám se všemu, co by mohlo způsobit deformaci, posun ke karikatuře. Lidé se tím nemají bavit. My ze skladeb netěžíme humor, nechceme být varietní. Slabiky, které používáme místo textu, nám pouze slouží k tomu, abychom dokázali zazpívat náročné instrumentální party.

Co zpíváte kromě "lalala"?
Ta řeč má určitou gramatiku. Slabiky jsou řazeny systémem, který dovoluje co nejsnazší artikulaci. Nesmíte zpívat takzvaně na velkou pusu, musíte používat výslovnost velice zúženou, uvolněnou a lehounkou - jinak to nestihnete!

Dospěli jste někdy nedopatřením k obávanému komickému vyznění?
Párkrát se stalo, že slabiky vyvolaly v lidech - ve spojení s melodií - představy opravdu legrační. Třeba jsme měli v repertoáru Johanna Nepomuka Hummela, Koncert Es dur pro trubku a orchestr, poprvé jsem ho slyšel v přednesu Maurice André s Českou filharmonií. Poslední věta se efektně rozběhne, v jednom místě do výšek - a zpěvačky na samém vršku melodie rozplácly "a", jako kdyby vyběhly slepice - tak jsem přes ně napsal protihlas, který pozornost setřel. Ale většinou na to přijdu, ještě než lidem rozdám party.

Když aranžujete, zvažujete také, jestli něčemu nebo někomu pomůžete?
To jste narazila na téma blízké té karikatuře, to je stejný etický problém. Tady je strašně důležité sledovat hranici vkusu.

Myslíte, že jste se přes ni občas i přehoupl, udělal byste něco jinak?
Spíš mám špatné svědomí ve věcech, které jsem dokomponovával, protože se jednalo o zlomky. Velmi často třeba u Edmunda Paschy. Jak skladbu označit? Za vlastní ji nepovažuji, protože píši ve stylu autora. Když je můj podíl velký, označím kompozici jako svou hudbu "psanou na téma". Ovšem, ani to není přesné, kdyby to byla jenom moje muzika, posunul bych svůj osobitý vklad jinam, ale já musím velmi pozorně sledovat dobový hudební jazyk.

Jaký přístup k lidem se vám při práci šéfa osvědčil?
Na takovou záludnou otázku není jednoduchá odpověď. Nemůžu říct, že bych byl zcela úspěšný. V malém tělese, se kterým jezdíte, žijete, nemůžete mít odstup jako dirigent před velkým symfoňákem. Přístup k lidem musí být velice těsný. Občas se stalo, že někteří z kolegů prostě neunesli kamarádství. Je to zatraceně těžké.

To zní trochu zklamaně, smutně. Jak tomu rozumět?
Prostě, podkládají si pod to něco jiného. Když pracuji a něco chci, vyžaduji to naprosto nekompromisně, mám jasnou představu a žádám její naplnění do takové míry, do jaké jsou toho schopni. Čím více kvalit a schopností mi nabízejí, tím je to pro ně "horší". Pro některé tak vzniká nečitelná situace - neunesou nároky přísného kamaráda. Víte, hraju na zpěváky doslova jako na housle. Snažím se je ovládat, aniž bych je urážel.

Kdy cítíte, že všechno vaše snažení má smysl?
Možná, že jsem romantik, ale dělá mi opravdu potěšení, když cítím vřelou odezvu z publika. My nevystupujeme akademicky a kontakt poznáme okamžitě. Já sám koncerty komentuji, snažím se přiblížit původ skladeb, zmínit některé zajímavosti a přitom sleduji lidi. I když všechno nezpívám, nikdy nesejdu z jeviště - zůstávám a pozoruji. V souvislosti se souborem je důležité, že jeho členové zůstávají i dnes, kdy už je neuživím, kdy jim nemohu slíbit ani slávu, ani peníze, jen to, že budou dělat opravdu krásnou muziku. Že ji dovedu najít, udělat tak, že se do ní oblíknou jako do parádních šatů a takto se před lidmi blýsknou. Cítím, že to dělají opravdu rádi. Přitom ve zkušebně vládne často řehole, nic výhradně úsměvného - naopak, ve studiu se taky brečí, protože to nejde, a přitom by se strašně chtělo. Ti lidé se potřebují, vědí, že musí být navzájem nároční, že úspěch vytvářejí dohromady. Naše společenství je dnes velice kamarádské, mám z toho radost.

JITKA NOVOTNÁ - MÁLKOVÁ