Nedávno napsal šéfredaktor jednoho známého a sympatického týdeníku do svého sloupku o posledních ošklivých ekonomických opatřeních vlády větu, která mě zaujala: "Vláda si myslí, že lidé si nechají všechno líbit, ale to se plete!" Cituji jen přibližně, ale zato si přesně vybavuji náhlou vlnu vzrušení, které jsem pocítil. Něco se bude dít! Možná, že ví o tom, co se chystá. Že to mezi lidem vře, je mi jasné, ale že až tak moc, to jsem nevěděl.

Bohužel, uběhlo několik dní, týden, měsíc a nic se nestalo. Lidé mlčeli a chodili dál do práce, za kterou dál dostávali třetinu, pětinu a někteří jenom desetinu platu, který za stejnou práci dostávají občané bohatší části Evropské unie, a dál nakupovali v obchodech za stejné ceny, za jaké se nakupuje běžně v Evropské unii. Státní statistika dál uváděla průměrný plat kolem patnácti tisíc korun, ačkoliv většina lidí v této zemi o něm jenom sní. Novinář o tom napsal a nedočkal se žádného ohlasu. Občané ho zklamali: nevyšli do ulic!

Ten šéfredaktor si prožívá své zklamání z něčeho, co my ostatní už máme dávno za sebou. Už dávno víme, že když něco napíšeme do novin, nic se nestane. Je to jen jeden případ z mnoha a ještě ne ten nejtypičtější. Jiné bývají průkaznější. Prostě noviny se za něco postaví a - nic se neděje. Jako by noviny neexistovaly. Noviny nejsou noviny.

Mnoho lidí si ještě vzpomíná na dobu, kdy se říkalo: "Budu si stěžovat nahoře. A když ani to nepomůže, dám to do novin!" Noviny byly jakousi poslední instancí. Často to fungovalo i za totality - v nejhorším z toho byly "opožděné reportáže". V mnoha amerických filmech sedmdesátých a osmdesátých let se hrdina, který bojoval za spravedlnost proti všem - a už už se stával obětí politiků, zločinců a jejich kompliců z řad obyčejných občanů, uchýlil k poslednímu možnému triku: dal "to" do novin. Z posledních sil, které mu ještě zbývaly, odeslal obálku do redakce novin, které "to" druhého dne zveřejnily. A spravedlnost zvítězila. Myslím si, že tyto filmy zobrazovaly do jisté míry skutečnost, která už neexistuje. Dát "to" do novin už nepomáhá.

Přemýšlím tady o tom, proč nefungují mechanismy, kterým se říká opora demokracie. Nebo převodové kontrolní páky společnosti. Systém reflexe a kontroly. A docházím k tomu, že možná ani s ostatními články tohoto systému to není v pořádku. Důležitým prvkem demokracie jsou volby. Volby, tak jak je vnímám dnes, jsou pravděpodobně největší překážkou rozvoje zdravé společnosti. Ve volbách se předstírá svoboda k rozhodování - většinou mezi dvěma subjekty. Fakt, že na tuto hru občan vždycky skočí a domnívá se, že něco zásadního ovlivní, způsobí, že se znovu a znovu odkládá skutečné řešení permanentní krize politického systému, krize řízení společnosti. Ve volbách nejde o nic, jen o to, přesvědčit občana, že má moc podílet se na důležitých věcech. Volby tak fungují jenom jako ventil, kterým se upouští hněv občanů, zloba davu na politiky, kteří nedělají svou práci. Volby jsou předstírané řešení, důležité k tomu, aby nemuselo dojít k opravdovému. Falešná demokracie řešení neumožňuje. Volby nejsou volby.

Jestliže nefungují noviny a volby, možná, že nefungují ani další věci. Jen jsme si toho ještě nestačili všimnout. Funguje ještě stát? Co když je to tak, že stát je už jen servis pro velké nadnárodní společnosti, jak o tom píší odpůrci globalizace? Že svět řídí už jen malá skupina lidí. Potom ale platí: stát není stát.

V každém případě se zdá, že se něco podstatného změnilo. Že doba, ve které fungovaly noviny, volby a stát, je pryč. Že dříve platila nějaká pravidla, která už neplatí. Je to jako bychom spoléhali na oheň, vodu a vzduch a najednou jsme zjistili, že oheň už nepálí, voda není mokrá a vzduch nenadnáší. Můžeme to udělat jako ten docent v televizní Arabele, když uviděl kolem budovy ve výši oken letět vzduchem auto s Jeníčkem a Mařenkou. Vyklonil se a volal na ně: "Okamžitě toho nechte. Porušujete přírodní zákony!"

Opravdu se nechal náš dosavadní svět vykolejit korporativním merkantilismem, komercializací a globalizací tak, že už není návratu? Analytik John Gray tvrdí, že globalizace musí skončit, protože je to stejná utopie jako komunismus: jeden názor, jedna teorie, která má spasit svět a uspokojit davy. Zajistit prosperitu. Je to totalita s tradičním univerzálním pohledem, přesvědčená o jediné pravdě a také stejně agresivní. Proto musí ztroskotat jako každá utopie.

Myslím, že by bylo příliš jednoduché svádět všechno na globalizaci. Je ale nějaké jiné vysvětlení toho zřejmého faktu, že společnost - a nejen u nás - je špatně řízena a že nenacházíme věci na svých místech? Ano: oheň zůstává ohněm, ale lidské věci se mění. Nebo snad chce někdo tvrdit, že umíme zařídit demokracii v té podobě, ve které dobře fungovala jen po velmi krátké, omezené období ve starém Řecku? Vždyť ani přesně nevíme, jak. Demokracie není demokracie - a přesto od ní očekáváme, že nás zakryje nějakým kouzelným pláštíkem a zachrání. Slova ztrácejí svůj původní obsah velmi rychle a ti, kterým se to hodí, nás s jejich pomocí zkoušejí manipulovat.

Nejlépe je vidět ztrátu původního významu na politickém zpravodajství. Šéfové světových tiskových, televizních a rozhlasových zpravodajských institucí vystihli, že informace se budou nejlíp prodávat, když je budou podávat jako zábavu. A tak politici šaškují jako filmové hvězdy a zprávy se podobají scénkám z kabaretu. Tento trend se rozšířil po celém světě. Všichni to víme a přesto se díváme na politické zpravodajství jako by stále ještě bylo politickým zpravodajstvím. Ale ono už není. Protože nic není to, co bývalo.

Jestli ale stát není stát, volby nejsou volby, demokracie není demokracie a noviny nejsou noviny, co tedy vlastně jsou? To právě musíme zjistit.