Jsou okamžiky, kdy vítězí emoce. Logicky, zákonitě a nad vším. Definitiva smrti je přesně takovou chvílí, kdy všechny pochybnosti a výhrady znějí skoro svatokrádežně. Přitom právě kritický odstup bývá paradoxně nejlepší poslední službou zvěčnělému umělci. Vypjatý patos celonárodního smutku sice milosrdně kryje všechny omyly a neúspěchy, zároveň však na jejich úroveň sráží vše výjimečné a mimořádné, co v životě dokázal. Začátkem roku se obětí posmrtné nivelizující hysterie stala Helena Růžičková. V posledních únorových dnech potkal stejný osud neblahého uměleckého "svatořečení" Miloslava Šimka.

Posledních devět let svého života se Miloslav Šimek věnoval žánru "politické satiry". Sestřih z tohoto období nabídla divákům v sobotu večer Nova ve vzpomínkové mozaice Politické harašení...úplně jinak. Už počátky, uváděné Českou televizí pod názvem S politiky netančím, byly víc přehlídkou estrádní machy v zavedené podobě lechtivých dvojsmyslů a humoru páté cenové kategorie s libovolně zaměnitelným objektem vtipkování, než předstíranou satirickou reflexí politiky. Přechod na Novu dotáhl potenciál k dokonalosti ukrutně veselé "řachandy" nejen v podobě nahraného sebeodbourávání a trapných nehereckých extempore Zuzany Bubílkové či posílené lidovosti (viz poslanec Ko-Kott, resp. vzpomínka Kozín inspirovaná pohledem na Petru Buzkovou), ale zejména k bezbřehému populismu nadbíhání publiku opakováním prázdných klišé o politicích. Proměnit dodatečně bláto ve zlato nemůže ani sebesmutnější událost, sebedojemnější úvodní proslov paní Bubílkové.

Popřevratová etapa však nebyla zdaleka ani jediným, ani podstatným tvůrčím obdobím Miloslava Šimka. Podobně jako nepříliš veselá sedmdesátá a osmdesátá léta, kdy postupně vystřídal několik partnerů (od Luďka Soboty po Jiřího Krampola), zůstávají v hlubokém stínu konce let šedesátých. Čas, který uplynul od dob, kdy v Semaforu i v televizní zábavě kralovala dvojice Šimek & Grossmann, přesvědčivě dokázal, že do Síně slávy českého humoru Miloslav Šimek bez pochyby patří. I o nadčasové dimenzi a účinnosti dadaistického pohrávaní s absurditou originálního vtipu dvojice Š+G se mohli bezprostředně přesvědčit televizní diváci v onom smutném týdnu. Aktuální úterní repríza Návštěvního dnu Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna z roku 1970 byla důstojnou připomínkou i poklonou památce zemřelého komika.