Oranžová je barva buddhistických mnichů. V Číně však celá desetiletí nebylo oranžovou barvu moc vidět. Mniši žili ve stínu komunistického režimu, který se snažil jakoukoli víru zadusit v zárodku. Jenže víra je silnější a buddhisté těžkou dobu překonali. S uvolňováním poměrů se řady mnichů začínají rozrůstat, i když do náboženské svobody je v Číně ještě daleko. Následující reportáž vypráví o tom, jak se žije mnichům ve vesnici Damenlong v jižní Číně.

Zachumlané postavy vesničanů splývají v ranním šeru. Osmahlé tváře mužů ozáří ohníčky cigaret, ženy si polohlasně vyprávějí novinky a směrem do středu vesnice řady poutníků houstnou. Před chrámem hoří svíce a prodavači nabízejí placky a čaj dřív, než začne obřad. Za branou na malém dvorku stojí narychlo postavené bambusové chýše, ve kterých se připravuje k zakončení pravidelného zimního svátku několik set mnichů.

Vcházím do chrámu a chvíli hledám volné místo. Mávají na mě dva muži a uvolňují mi prostor vedle sebe na kamenné podlaze. Ženy a děti sedí na druhé straně. Odděluje nás dřevěný stupínek, na který vesničané pokládají koše s jídlem, ovoce, opentlené větvičky a dokonce i peníze. Pak vše utichá, do středu usedá šest starších mnichů, jeden si přisunuje mikrofon a modlitba v jazyce pali začíná.

Na konci obřadu vbíhají do chrámu malí mniši - či spíše děti - v oranžových hábitech a odnášejí posvěcené dary. Poslední poutníci obětují rýži a pak všichni opouštějí chrám. Pětadvacetiletý Pharold Siriwana se tady narodil, mnichem se stal před deseti lety a je vlastně široko daleko jediným člověkem, který hovoří anglicky. Jazyku se naučil v Thajsku, kam utekl přes hory za vzděláním. Teď se zase přes džungli vrátil zpět, a tak se můžu dozvědět, jak to tady vlastně chodí.

"Lidé sem přicházejí od rána už deset dní a dneska svátek končí. Přinášejí nám dary a z toho vlastně žijeme. Takhle je to každý rok. Vesničané sice nejsou moc bohatí, ale tohle je úrodný kraj a všichni jsou buddhisté. Dostáváme hodně rýže, maso a také peníze."

Překvapuje mě, kolik je tady malých mnichů - někteří sotva unesou na zádech koše s jídlem. Podle Pharolda oblékají mnišské roucho většinou v deseti letech. Dnes jsou tady i jejich rodiče, ostatně je prý navštěvují dost pravidelně. "V posledních letech počet noviců narůstá," říká spokojeně Pharold, který je bude učit jazyk buddhistů - pali - a angličtinu. To je také důvod, proč se, ač nerad, vrátil z Thajska.

Pharold Siriwana příliš neodpovídá mým naivním představám o tom, jak má buddhistický mnich vypadat. V jedné ruce drží mobilní telefon, ve druhé cigaretu a jenom oranžová barva jeho pláště mě vrací do reality. Na dumání ale už moc času nezbývá, Pharold se zvedá, podává mi ruku a chystá se k odjezdu. Vesničané chvatně rozebírají bambusové chýše a nakládají je na malé traktory. Mniši nasedají na motorky nebo na horská kola a vracejí se zpátky do svých klášterů. Příští rok, první den desátého měsíce podle lunárního kalendáře, se tu sejdou znovu. A možná jich bude zase o něco víc.