Dobromyslné či peprné židovské anekdoty i škodolibé kuplety na téma různých zvyků či zlozvyků židovské komunity nacházíme na starých šelakových gramodeskách již od počátku historie zvukových záznamů až překvapivě často. Bez ohledu na historický vývoj bychom však většinu těchto nahrávek za nějaké zvlášť kvalitní taškařice či perly humoru ani při nejlepší vůli označit - až na výjimky - nemohli; ale ničím takovým nebyly ani v době svého vzniku.

Přízemní humor veškerého druhu - tedy i značně vulgární popěvky či dvojsmyslné kuplety obsahující sexuálně či rasově zabarvené narážky - se od prvních let po vzniku Československa přesouval spíše do uzavřených společností scházejících se v zábavních podnicích určitého typu. Některé gramofonové společnosti sice i nadále přinášely různé kuplety označované jako "pikantní", většinou ale šlo o snímky, které byly natočené ještě v době před první světovou válkou.

Současně se zvyšující se společenskou prestiží podnikatelů či umělců židovského původu se v mladém Československu naopak snižovala četnost výskytu zvukových nahrávek čerpajících ze židovského prostředí nebo posmívajících se osobám se jmény jako Jajtelles, Kohn či Ábeles, které se typicky vyznačovaly buď výjimečnou obchodní zdatností či vychytralostí, nebo například nezřízeným požíváním "nekošer" pokrmů.

Pokud jde o gramofonové snímky, nejdéle bylo možné zmínky o židovské komunitě najít v melodických písničkách s romantickými texty opěvujícími krásné židovské dívky, jež od zbytku společnosti - a tedy i života plného radosti - dělí brány ghetta, respektive manželova náboženská bigotnost. Uveďme například úryvky z textů dvou takových balad laděných do mollové tóniny, které složil písničkář Karel Hašler:

V šedém domě židovského ghetta se svou dcerou vzdálen všeho světa rabí Löv o lidské zlobě bádal a svou moudrost lidem v srdce vkládal. Neznal slastí světských radovánků, starý rabí Löv ben Bezalel, a když Praha složila se k spánku noci, dozná Ghettu píseň pěl: "Dřímej, mé Gheto, dřímej, oddej se spánku a zapomínej. Dřímej a nevzpomínej na zlé, jež svět může dát. Dřímej, mé Ghetto, dřímej, sni sladce svůj krásný sen, oddej se spánku až do červánků, než vzejde nám nový den". (Legenda o starém židovském hřbitově).

Let už tomu dvě stě, co v Židovském městě žila Ruth, dcera učitele z rodu Israele, krásná Ruth. Kantor o její ctnost se třás, když hvězd nad Prahou vzešel jas, hrůzou sotva dýchal, neb večer vždy slýchal smutný hlas: "Ruth, jen jedenkrát, slůvkem dej mi znát. Že mne máš jen trochu ráda, bych jak ty moh také klidně spát". Kantor hrůzou zmíral, jednou dceru ztýral, a pak děl: "Nejraděj bych věru mrtvou svoji dceru uviděl!" Sotva domluvil, hrůzou žas, mrtva klesla Ruth na zem v ráz. Kantor hrůzou zešílel a kdes v dálce kvílel smutný hlas: "Ruth, jen jedenkrát..." Tam v Židovském městě v hrobě let už dvě stě dřímá Ruth, dcera učitele z rodu Israele, krásná Ruth. Když čas půlnoční přichází, stín prý hřbitovem obchází, když se hvězdy lesknou, krok svůj písní tesknou provází: "Ruth, jen jedenkrát..."

Výše zmíněnou "fox-balladu" Ruth zpívala počátkem dvacátých let minulého století v Hašlerově kabaretu v pražské Lucerně subreta Marica Zlatarjeva. Podobně tragický námět má též balada R. L. Vašaty na slova K. Hrnčíře s názvem Maiselova ulička, kterou v roce 1929 natočil na gramodesky značky Homocord činoherec František Smolík.

Tato "sekundární" písňová tvorba exploatující židovské prostředí má však již téměř výlučně "folklorní" charakter - konečně ani autoři nebo interpreti takových písniček nebyli židovského původu. Od poloviny třicátých let již nebyly na gramodesky natáčené ani takové snímky.

Ale vraťme se do dob c. a k. mocnářství, kdy se lidová zábava odehrávala především v četných šantánech a kabaretech, abychom se seznámili s některými z nejznámějších komiků či zpěváčků, kteří bavili obecenstvo mimo jiné též na účet židovské komunity. Gramofonové desky ovšem až na několik málo výjimek takové výstupy a kuplety ještě nezaznamenaly.

Hlavně v pražských podnicích Aréna a Kravín vystupoval od šedesátých let devatenáctého století česko-německý komik František Jan Frankl (1849-1888), který proslul jako zpěvák, komik, imitátor Židů a "umělecký hvízdač". Jeho kuplet Mně je vše stejné se s novým textem Nám je to jedno (...my peníze nemáme - ten, kdo má peníze, ten má hezkou paní, a ten, kdo je nemá, ten mu chodí za ní...) dochoval dodnes. Komik a vydavatel kupletů Josef Šváb-Malostranský publikoval počátkem 20. století ve své edici "Veselé a oblíbené písně" dubiózní popěvek s názvem Bimber bam! označený za "starý židovský kuplet také od starého Frankla", doplněný doporučením "Přednášející vystoupí v komické masce žida a přednáší židovským dialektem." Text o pěti slokách ovšem nebyl ani veselý, ani zábavný - ocitujme jen část: V té ruské zemi, Gott der gerechte, tam nemůžeme déle žít, tam nás vraždějí a zabíjejí a nikdo nechce se dlužit. Kdyby nebylo však nás židů, co by počli na burse pak, neb na počítání moc percent je křesťan přec jenom hlupák. Drum alle weil, fidel und munter, bimber, bimber, bimber bimber bam, der Koscher Jud, der geht nicht unter, bimber, bimber, bimber bam!

Šváb-Malostranský se vůbec nejspíš řídil heslem "legrace za každou cenu" - kvůli obsahu některých svých "veselostí" by dnes byl rovnou označen za antisemitu. Takto například zní jedna sloka Biblického kupletu z jeho pera: Daniel nad písmem bdící padl mezi nevěřící. Že byl provokatér známý, uvržen byl do lví jámy. Z jámy té však vyšel celý, lvové sežrat ho nechtěli - jak přičichli k jeho prádlu, řekli si: "To není k žrádlu! Králové jsme pouště hrdí, tenhle Žid nám tuze smrdí!"

(Pokračování příště)

GABRIEL GÖSSEL,  goessel@volny.cz