Pondělí 8. 3. 2004 ČT 2 - 22.10 hodin

Režisér Kornel Mundruczó pracuje s bizarně modelovaným prostředím: zejména odosobněně nasnímaná prádelna, kde hrdinka dokonce porodí, se stává svérázným domovem - mládenec se tam dokonce koupe v jedné pračce. Hrdinové samotní se vyznačují překvapivě tupým výrazem obličeje, který prozrazuje rezignaci a nezájem. Herecké ztvárnění vykazuje povážlivou monotónnost v mimice i mluvě, nepřispívá k hlubšímu pochopení niterných pohnutek leckdy svérázného jednání. Jak je v maďarských filmech běžné, hrdinové postrádají jakékoli rodinné zázemí, jsou zobrazeni jako zcela osamocení a vlastně i vyobcovaní, marně hledající nějaké citové souznění či dokonce lásku. Šťastné dny patří do experimentálně zaměřené části maďarských filmů, které se vymykají běžným vypravěčským konvencím a vyžadují vstřícně naladěného diváka.

Úterý 9. 3. 2004 ČT 2 - 16.05 hodin

Nová část cyklu představí dva herce a jeden divadelní soubor. Martin Heřman Frys se narodil s vážným postižením rukou, Jan Kašpar skončil po úrazu na vozíku; při Jedličkově ústavu v Praze působí Dočasná shakespearovská společnost.

Martin Heřman Frys se rozhodl pro povolání herce a ze svého handicapu udělal spíše výhodu. Sám pochází z herecké rodiny, dnes studuje na DAMU a kromě představení v divadlech hraje v různých ústavech sociálních služeb, v dětských domovech a na alternativních scénách.

V Dočasné shakespearovské společnosti se setkávají lidé zdraví i handicapovaní, které spojuje láska k divadlu. Soubor začínal písničkovým programem. Dnes se svým již divadelním repertoárem jezdí po různých ústavech a všude sklízí úspěchy. V této divadelní společnosti začínal se svými prvními hereckými krůčky i Martin Frys.

Jan Kašpar je členem Žižkovského divadla Járy Cimrmana, bez něj si tuto kultovní scénu vůbec nedovedeme představit. On, stejně jako Martin Heřman Frys a členové Dočasné shakespearovské společnosti dávají návod podobně postiženým, jak se bavit a dokonce jak přinášet radost a naději druhým. I proto je jejich představení v magazínu Klíč opravdu záslužné.

(top)

Středa 10. 3. 2004 NOVA - 20.40 hodin

Čtvrtek 11. 3. 2004 ČT 2 - 22.05 hodin

Zatímco na začátku vyprávění jsme svědky, jak Ignác, první z rodiny Sonnenscheinů, který dosáhne vysokých funkcí ve státní (ještě habsburské) správě, si mění své příjmení na maďarské, jeho syn Adam dokonce přijme křesťanství, aby mohl být přijat do prestižního šermířského klubu (ale ani to, ani vítězství na mnichovské olympiádě jej nezachrání před mučednickou smrtí v koncentráku, kde se stále prohlašuje za Maďara). Vnuk Ivan se po prožitých otřesných zážitcích svých blízkých i z vlastního selhání v době stalinismu posléze rozhoduje vrátit se zpět k původnímu jménu jako určité jistotě rodových kořenů. Všechny tyto tři postavy, které se pokaždé v jiné době stávají protagonisty příběhu, ztvárnil s nepříliš patrnými odchylkami tentýž herec, Ralph Fiennes.

Režisér se snaží každého z protagonistů nanejvýš individualizovat. Pro postavy je totiž rozhodující, aby se udržely na výsluní ať již mocenském či profesním. I proto jsou jejich osudy znázorňovány jen v krajních mezích - buď v okamžiku vzestupu či naopak při nejhlubším pádu. Rozčlenění je to však příliš předem nalinkované, navíc prozrazující zřetelné alibistické tendence - vždyť každý někomu či něčemu sloužil nezištně a z přesvědčení, což se jakoby stává polehčující okolností.

Szabó postihuje vnější dobová stigmata, která však ve zpodobnění honosných prostředí začínají být až únavná ve své monotónnosti. Zpodobnění duchovního klimatu je pak zcela sterilní, podléhá okázalým proklamacím, které výsledné působení jen zneživotňují. Snaha dosáhnout optimální srozumitelnosti a názornosti i pro zahraničního diváka (film vznikal v anglické koprodukci) vede k těžkým úlitbám: pronikají sem melodramatická schémata, v kresbě figur se prosazují notně toporné postupy, které paradoxně přejímají mnohé z někdejších oficiozních životopisných filmů, jaké vznikaly v 50. letech.

Nedostává se přiměřené motivace, některé postavy (třeba "vnitračka" dolézavě hledající ani ne tak cit jako pevnou oporu v nejistých dobách, ale také jedna z příbuzenstva, která je vášnivou fotografkou) prozrazují svůj původ v umělé konstrukci. Právě vykonstruovanost událostí i postav se stává stále výraznějším prvkem celého vyprávění, poněkud neústrojně spojující tradici bohaté podnikatelské rodiny (Sluneční jas je název likéru, jehož receptura se ztratila, ale navíc odkazuje k původnímu židovskému příjmení - Sonnenschein) s komunistickým přesvědčením.

Vadí patrný sklon idylizovat, který postihuje zejména horthyovské období šermířských zápolení, utápěné v běloskvoucí výtvarné stylizaci. Naproti tomu komunistická éra se smrskává do několika pouček a rádoby názorně, ba poučně vypointovaných událostí. Szabó chtěl dosáhnout jakéhosi vyrovnaného, smířlivého nadhledu, chtěl poukázat na relativitu postojů i zastávaných míst, ale selhal především inscenačně. Vyprávění se mění v pozvolně se sunoucí leporelo, jehož obrázky jsou statické, nevzrušivé, chladně vykalkulované.

Pátek 12. 3. 2004 PRIMA - 19.55 hodin

Režie Christian Jaque. Hrají Alain Delon, Virna Lisiová, Adolfo Marsillach, Dawn Addamsová a další.

Sobota 13. 3. 2004 ČT 2 - 20.00 hodin

S lužickosrbskou částí budyšínského divadla nastudoval Maryšu bratří Mrštíků brněnský režisér Zdeněk Černín ve výpravě Jana Duška. Použil hudbu Jury Pavlici (v češtině), hra je ovšem předváděna v lužickosrbském překladu (Kreščan Bart). Pro milovníky českého divadla jde o jazykovou raritu, ale ve skutečně skvělém, strhujícím provedení. Do příbuzného jazyka se divák za chvíli vpraví, pro jistotu ovšem Česká televize přikládá české (či spíše "moravské") titulky. Bez ztráty souvislostí tak můžeme sledovat Černínův zajímavý výklad postav a perfektní herecké výkony. Andrea Rjedžic, Beno Mahr či Jan Mickan nás přesvědčují o tom, že ryze národní české divadlo nutně nemusí hrát Češi a především, že jeho podstatu a myšlenky mohou pochopit i jinde. Režisér nenechá diváky aby se, byť jen na chvíli, nudili, poetickou hudbu používá v nečekaných chvílích a například jeho pojetí erotických scén (právě s Pavlicovou muzikou) je opravdu fascinující.

K příjemnému zážitku přispívá i režisér televizního záznamu Rudolf Tesáček. Kamera často zabírá většinu jeviště, takže i televizní divák má dojem téměř divadelní; pokud jsou herci v detailech, pak to rozhodně nejsou detaily samoúčelné. A ještě jedna příjemná záležitost: scéna je zabírána přes diváky, takže skutečně můžete mít pocit, že sedíte mezi nimi. Ten pocit stojí za to.

A už jen tak mimochodem: v květnu to bude přesně 110 let, co měla Maryša premiéru v pražském Národním divadle.

Neděle 14. 3. 2004 ČT 1 - 15.35 hodin