Tatínek tenkrát poslechl?
No lekl se, odnesl celé to zařízení do gymnázia a tam ho měl fyzikář v kabinetu jako objekt. Pak se nám vrátilo, myslím, že bratr ještě uchoval torzo. Můj otec byl takový vynálezce. V jednadvaceti zdědil po tatínkovi strojnickou dílnu, kde původně vyráběli mlátičky. Celou ji zmodernizoval, nakoupil tehdy moderní soustruhy, vrtačky. No jo, jenže začal flámovat a všechno zatížil dluhy. Pak přišla válka, zkonfiskovali jim majetek, stroje a dílnu zapečetili. Dělníci i otec museli narukovat. Otec se ovšem vzápětí vrátil - ještě před odjezdem na frontu ho na nádraží píchla včela, on ukázal oteklou ruku doktorovi a řekl, že to má každou chvíli, včelu pochopitelně neprozradil. Takže ho vyřadili, aby neroznášel infekci, na frontu nejel, poslali ho do kasáren a nějak se mu povedlo vrátit se domů i odtud. Jenže dílna byla zapečetěná, nezbylo, než dát se ke dráze. Stal se strojvůdcem, přeložili ho na Moravu a byl dokonce vedoucím trati, měl dobré postavení a hlavně kontakt se světem. A neustále něco vynalézal. Lámal si hlavu i s televizí - už v roce třicet dva měl časopis s televizními obrázky, které vypadaly, jako když se díváte přes struhadlo. Nebo přinesl pětiválcový motor do letadla a položil ho v pokoji! Že prý to musí prostudovat a sestaví letadlo. Pro rodinu to bylo strašné, on utrácel, dělal dluhy, nakupoval součástky, vyráběl pro kamarády, jeden jeho přístroj je ještě v muzeu v Uničově.

Měl jste zřejmě rušné mládí.
A tísnivé. Táta ztrátu dílny a přesídlení těžce nesl. Sedlčany, to pro něj byla zeď nářků. Doma byl nerudný, popudlivý, my i maminka jsme tím hodně trpěli. K tomu neustále chodily účty a upomínky a ačkoliv otec měl velice slušný plat, žilo se od výplaty k výplatě, maminka byla pořád bez koruny. Ale jak otec přišel mezi lidi, byl kouzelný, zvolili ho kvůli tomu i starostou. Tenkrát starosta dělal i soudce, řešil manželské spory a podobné věci. Na druhé straně ale na konci války dokázal udržet pod pokličkou oznámení jedné rodiny, že u nich přespali a najedli se partyzáni - to kdyby se provalilo, víte, co by se s vesnicí stalo!

Jste v něčem po tatínkovi, pane profesore?
To ne. I když možná - měl jsem docela paměť na čísla a když jsem začal chodit na gymnázium, měl jsem ohromný zážitek z matematiky. Žádná detektivka mě tenkrát tak neupoutala, jako matematika. Jenže mladý profesor, který byl sice geniální, byl zároveň blázen a v každé třídě musel mít oběť. Mě nenáviděl a zjevně mě chtěl zničit.

Proč se na vás tak zaměřil?
Táta mu asi řekl něco, čím ho rozzuřil. Jednou totiž přišel ze školy s tím, že víckrát už se na mě nepůjde ptát a klanět se nějakému klukovi. Nikdy jsem se nedověděl, co se tam stalo. Manželka profesora byla naše franštinářka a dusili mě oba. Představte si, že jsem čtyřikrát opakoval, vždycky to byla matematika. Je pravda, že jsem k tomu přispěl i jinak. Namalovali jsme na záda hakenkreiz klukovi, jehož rodiče byli u Němců. Na půl roku nás vyloučili ze školy a museli jsme opakovat třídu. Ale věříte, že ten profesor Procházka mě dodnes děsí ve snech? Zrovna teď ze soboty na neděli se mi o něm zdálo. Nakonec jsem kvůli němu matematiku nenáviděl a neuměl jsem ji. Bylo vidět, jakou má radost. Po letech jsem se s ním potkal. Otočil jsem se k němu zády, nepřetvařoval jsem se. Je to takové malé zadostiučinění. Ovšem pro mě už tenkrát byla rozhodující láskou literatura.

Vy nemáte s mladými lidmi problém, že? Studenti vás mají rádi, jezdíte s nimi každou chvíli za uměním do ciziny. Učíte na Filosofické fakultě a na FAMU. Odlišují se studenti něčím? Jací jsou?
Na filosofii chodí lidé zanícení pro kulturu. Oni vědí, že žádnou slávu a bohatství tady neudělají. Ale mluvil jsem několikrát s pedagogy z hudební fakulty a tam je to podobné, je to zázračné, na jaké úrovni jsou dnes tyhle děti. Na HAMU mi říkali, že uchazeči o studium jsou často na úrovni dřívějších absolventů.

Čím to je?
Já myslím, že ti, kteří se tak rozhodnou, mají doma výborné zázemí a jsou k tomu od malička vedeni. Také se nemusejí o nic moc starat a mohou se věnovat třeba hudbě. Na FAMU je složení lidí trošku jiné, tady už se přece jen někteří vidí slavnými a jak budou vydělávat. Ale tím je nechci dohromady pomlouvat nebo shazovat, jsou výborní. Řeknu vám ještě zajímavost. Chtěli jsme před třemi roky při přijímacích zkouškách na filmovou fakultu na produkci zjistit, jak rychle se proměňuje povědomí o osobnostech a dali jsme otázku, kdo je Václav Voska. Sedmdesát uchazečů bylo, ani jeden to nevěděl. Tak rychle se zapomíná. Je pravda, že Voska hrál na divadle, ve filmu málo, ale překvapilo nás to.

Vy sledujete současnou kulturní scénu?
Teď v sobotu jsem zrovna byl na muzikálu Excalibur. Líbilo se mi to. Ohromně mě upoutala muzika, která je skutečně hodnotná a sugestivní. Naprosto vynikající je taky Lucie Vondráčková. Co ona dokáže na jevišti, jak naplno zpívá a tancuje, to je úžasné. Při tom studuje s výbornými výsledky Filosofickou fakultu, teď je ve čtvrtém ročníku, mou žačkou. Je obdivuhodně pilná, pracovitá.

Jakmile přijedu do ciziny, chodím do divadla. Před dvěma měsíci jsme byli se Suchánkem v Paříži na baletu v klasické Garnierově opeře. Tam dávali inscenace z roku čtyřicet šest! Dan mi to doma nechtěl věřit, až když jsem mu ukázal program, řekl: "No jo, ale to jsou nějací choreografové, to jsou světoví klasici!"

Generální ředitel Národního divadla Daniel Dvořák měl tedy divadelní svět doma od malička?
Já sám si nesu zájem o divadlo už od kolébky. Moje maminka prožila dospívání ve Vídni v penzionátu a hodně tam chodila do divadel. Celý život jsem pak sledoval její okouzlení divadlem a neustále jsem do divadla chodil, aby mi nic důležitého neuniklo. To všechno oba synové vnímali. O avantgardním divadle mé generace bych mluvil hodiny! Třeba Větrník. Tam jsem se mimo jiné seznámil s Horníčkem, to ho ještě nikdo neznal. Nebo s Milošem Kopeckým.

Ptát se vás na mínění o naší první scéně není příliš objektivní.
Já jim fandím. Fandím teď třeba mladému Prachařovi. V Coriolanovi je jedinečný, víc než výborný! Nebo jako Cyrano. Myslím, že úroveň činohry se teď zvedá, nechci to ovšem připisovat Danielovi, ale vedení činohry.

Vás, zdá se mi, zajímají věci avantgardní, experimentální, nové. Rozhodně nejste rigidní zastánce klasiky, že?
Velice odsuzuju, když někdo na sebe upozorňuje jen výstředností. Hledat nové cesty, to ano, ale musí za tím být tvorba. Nezapomenu, když po válce v Divadle E. F. Buriana hráli Romea a Julii a celé to zinscenovanovali jako sen vězně umírajícího v koncentráku. Viděl jsem to sedmkrát. Líbí se mi postmoderní architektura. Nikoliv takzvaná moderní, ta je dělaná jako podle pravítka. Postmodernismus oproti tomu opět evokuje individuální přístup, vynalézavost autora, rodí se nové umění. Pokaždé, když přijedu se studenty do Vídně, obejdeme všechny čtyři objekty Fridricha Hundertwasera.

Co teď čtete? Prý jste horlivý čtenář.
Mám souběžně rozečteno několik knížek. Od Jeana Bernarda Leviho Sartreovo století. Při tom mám na stole rozevřeny Sartreovy hry a jeho autobiografii, Cesty ke svobodě a Nevolnost a k tomu odbíhám. Jako protějšek mám od Tomáše Halíka Co se nechvěje, není pevné. Je mi sympatické, že demonstruje svoje kněžství a čtenář ví, s kým mluví.

Vy jste chtěl původně studovat literaturu, ne?
S tím jsem přišel do Prahy - studovat literaturu. Ale jeden spolužák z gymnázia mi řekl, že by pro mne byly lepší dějiny umění. Řeknu vám, že prvního půl roku jsem vůbec nevěděl, co to ti profesoři povídají. Rozuměl jsem jedině profesoru Pečírkovi, který přednášel v prvním semestru o Josefu Mánesovi a jeho době. To se mi zarylo do paměti. Pak už to šlo dobře.

Do konce února probíhala v Paláci Kinských výstava Malířská rodina Mánesů. Přinesla vám něco nového?
V jistém smyslu byla výstava objevem. Ne, že by přinesla nový pohled na Josefa Mánesa, ale objevila členy rodiny. Já jsem neměl tušení, že Amálie Mánesová byla tak vynikající krajinářka a že bratr tatínka, Václav Mánes, byl na slušné úrovni jako dobový portrétista. Samozřejmě Quido Mánes, to je realismus na evropské úrovni, který prošel Düsseldorfskou školou, tedy orientací na dobový realismus a žánrovou tematiku - něco nedramatického z okraje života, zkrátka pobavení obrazem. Po této stránce byl vynikající. Ale víte, co je také zajímavé? Tito umělci se dokázali skvěle uživit. Minulý režim dělal z Josefa Mánesa chudáka, kterého národ neuměl ocenit a teprve socialismus prý ho uznal jako umělce vpravdě národního. Ale on byl vysoce ceněn už ve své době. Po něm zůstal velký majetek, dokonce si v Braníku koupil tři parcely, do kterých uložil peníze. Takové velké portréty, jaké tenkrát dělal pro šlechtu, byly za velké peníze, takže s tím proletářstvím to není pravda.

Vaše nespokojenost s výběrem nebo výstižněji řečeno nedostatečným prostorem pro některé české malíře ve stálé expozici Národní galerie ve Veletržním paláci se v tisku objevila už mnohokrát. Proslýchá se, že jste byl osloven, abyste připravil velkou výstavu právě těchto malířů.
Je to nabídka udělat výstavu umělců, kteří by měli být a nejsou zastoupeni v dnešní stálé expozici současného výtvarného umění Národní galerie, ačkoliv představují progresivní hodnoty v českém malířství. Například František Tichý má v Národní galerii asi dva nebo tři grafické listy, že tedy nějaký Tichý také byl. Navíc jsou to velice špatné tisky. Není tam František Muzika, Vincenc Beneš a další. Chystaná výstava bude probíhat několik měsíců a umělci budou prezentováni celými soubory.

Co je úkolem historika umění?
Buď je badatelem, který například udělá rozbor objeveného anonymního díla a najde díla příbuzná. To byl třeba profesor Matějček. Potom se dílo zařadí do konkrétní doby a hledá se kontinuita autora - co předcházelo, na co navazoval a co vytvořil nového. Dalším pólem je popularizátor, který dělá výtvarníkovi někoho jako advokáta. Uvádí ho na veřejnost. V té roli se nejvíc cítím být já. Jsem mluvčím výtvarníků, jako jím byl například profesor V. V. Štech.

Ve vaší rodině strávil hodně času Jan Zrzavý, který je proslulý řadou situací, kdy šokoval okolí. Při náhodném setkání s Eduardem Kohoutem se podivil, že ještě žije. Když Miroslav Horníček u vás bavil společnost, hlasitě se ptal, kdo je ten pán, který tak moc mluví. Byl Zrzavý tak roztržitý nebo to dělal úmyslně?
Úmyslně. On byl trochu zlomyslný a bavil se tím. Když ho někdo rozzlobil nebo nudil, něco mu provedl.Ale jinak byl vzdělaný a kulturní, mluvil perfektně německy, italsky, francouzsky i anglicky. Dvakrát jsme spolu mluvili i o jeho údajné homosexualitě. Nebyla to pravda. Jednou mi říkal, že na známém obrazu nahého chlapce je jeho bratříček, který utonul v Sázavě a jemu utkvělo v paměti, jak potom ležel na břehu. Také jsem viděl dopis na rozloučenou jeho přítelkyni paní Dolenské, kde vysvětluje, že se rozhodl být jen malířem a nedokázal by se dělit o svůj život. Pobavil mě, když jednou prohlásil, že na čas přestal chodit do kostela: "Nebudu si dělat z Pánaboha blázny, když ke mně chodí každý týden ženská." Myslím ale, že on byl zamilovaný především do sebe.

Na konci minulého roku jste byl zvolen prezidentem Masarykovy akademie umění. Jaká je to instituce?
Vznikla v roce 1990 z podnětu Masarykovy vnučky dr. Anny Masarykové. Úkolem je veřejně ocenit dílo osobností, které uplatňují českou tvořivost v zahraničí a také pracovníků v kultuře, kteří dosáhli vynikajících úspěchů doma. Důležité je, že jde o úspěchy, které nebyly oficiálně zhodnoceny státními institucemi. Byl takto vyznamenán například Miloš Forman, Jiří Kolář, Emil Radok nebo v Holandsku žijící lékař Radek Kučera, který ze svých prostředků vydával skautský časopis pro české emigrantské rodiny. Doma už také byla vyznamenána řada lidí, přečtu vám je: tak třeba Václav Hudeček, Josef Suk, Ilja Hurník, Zita Kabátová, Jiří Suchý, Stanislav Libenský, Olbram Zoubek, Tomáš Kolowrat-Krakovský, Anastazius Opasek, kardinál Miroslav Vlk, ale i Česká komorní filharmonie. všichni se vám tam ale stejně nevejdou.

Máte pravdu. Přeji vám hodně štěstí, pane profesore.

IVANA TETOUROVÁ