Cizí je, bohužel, stále ještě i pojem sám: rozmanitost živočišných a rostlinných druhů. Uvědomujeme si možná, že už jsme strašně dlouho neviděli chrousta nebo křepelku, ale nedáme si, možná, ani tahle dvě zjištění do vzájemné souvislosti. A hlavně je nedáme do souvislosti se způsobem života vlastního druhu, druhu homo sapiens.

Přitom právě nároky člověka na životní prostor, na kvantum i kvalitu potravin, na hustotu dopravy, na suroviny a na veškeré další využívání přírody k potřebám ekonomickým i rekreačním, jsou příčinou snižování biodiverzity. Jednotlivé druhy živočichů a rostlin zanikají podle ekologů tisíckrát až desetitisíckrát rychleji, než by si vyžadovalo přirozené tempo. To jsou dost málo představitelné veličiny. Tisíckrát rychleji, desetitisíckrát rychleji. Zůstaňme raději u mnohem konkrétnějších křepelek a chroustů, které jsme začali postrádat před dvaceti, třiceti lety. Pokud jde o čísla, tak jsme leda ještě schopni pochopit dosah zprávy o tom, že v Evropě se stav 23 druhů polního ptactva a 24 druhů lesního ptactva ztenčil v posledních dvou desetiletích o 71 procent. A že v současné době je zánikem ohroženo 12 259 druhů, což prý je možná jen zlomek skutečného množství ohrožených druhů fauny a flóry. Celkový počet druhů - živočišných a rostlinných - se pouze odhaduje. Má jich být kolem 14 milionů. V Evropě asi na dvěstě tisíc.

Zdálo by se, že když jich z vlastní zkušenosti známe každý jen přibližně pár stovek, nemusíme se trápit, jestliže z těch, které neznáme, tu a tam nějaký druh ubude. Ale skutečnost je alarmující i přímo kolem nás: vymřením je ohroženo 42 procent evropských savců, 15 procent ptactva, 45 procent motýlů, 45 procent plazů a 52 procent sladkovodních ryb. Od nás konkrétně mřenka (cobitis elongata) a zvonek (campanula bohemica). Je evidentní, že zachování rozmanitosti druhů si opravdu zaslouží celokontinentální péči a celokontinentální koordinaci ochranářské činnosti.

Sotva jsem napsal to slovo ochranářská (činnost), hned se mi přestalo líbit. Je takové "aktivistické". Jako by se týkalo jen lidí, kteří si vytknou ochranu životního prostředí za svůj cíl. Ale životní prostředí se velice přímo týká nás všech. Všechny nás brzo náš nepřirozený (či spíš nepřírodní) způsob života donutí je víc vnímat, víc se snažit rozumět jeho, tj. vlastně našim potřebám. Neměli bychom čekat na to, že si Evropská unie vynutí, aby naše země, jako její nový člen, respektovala evropský projekt Natura 2000, který - zdánlivě - prospěje jen ptactvu nebeskému a ne nám.

Tím projektem Unie po české vládě žádá, aby zajistila ochranu přírodních stanovišť ohrožených druhů ptáků a současně aby nalezla způsob, jak v nových chráněných oblastech přizpůsobit jejich ochraně lidskou činnost. Až budeme tohle unijní "nařízení" uvádět v praxi, můžeme si je - pro vlastní útěchu - zdůvodňovat způsobem, který bude možná pro většinu z nás přijatelnější než zdůvodnění ekologické: Není vyloučeno, že česká krajina, a tedy i její rostlinné a živočišné bohatství, budou brzo neocenitelnou hospodářskou hodnotou, kterou snad, budeme-li šikovní, dokážeme zúročit i ku prospěchu prosperity své země. Když člověk projíždí Evropou a dívá se kolem sebe, na mnoha místech ho musí šokovat, do jaké míry už agresivní ekonomická činnost připravila krajinu o půvab. Možná se to zase zlepší v postindustriální společnosti, ale zatím tomu ještě nic nenasvědčuje. Filozofie konsumerismu stále ještě vládne. Naše republika má v tomhle oproti západní sousedům zpoždění, které by mohlo být naším štěstím, kdybychom si včas uvědomili cenu krajiny a rozmanitosti druhů a dokázali zastavit devastaci obojího.

Nedávno jsem si přečetl, že "už král český a císař římský Karel čtvrtý dokázal pochopit a svým ediktem legalizovat význam lesa jakožto nepostradatelné hospodářské, ale i přírodní hodnoty pro budoucnost. Z jeho vůle se měl les trvale uchovat jako takový, bez ohledu na formu vlastnictví a osobu vlastníka, pro potřeby budoucnosti, tedy v podstatě ve veřejném zájmu". (Ivan Rynda: Přínos českých zemí Evropě a světu) "Kulturní krajina českého a moravského venkova je světově unikátním svědectvím o jaksi samozřejmém vtištění struktury společnosti a jejích každodenních zvyklostí - i duchovních - uvědoměných i intuitivně tušených hodnot do tváře kraje." (tamtéž) Je to tu řečeno trochu učeně, ale znamená to v podstatě, že v minulých staletích jsme se uměli chovat kulturně vůči svému životnímu prostředí. Jinde v Evropě může člověk jet stovky kilometrů naprosto odlesněnou krajinou, v níž právě našinec, člověk zvyklý na českou krajinu, si musí při troše pozornosti uvědomit devastaci, kterou tu přírodě už kdysi dávno způsobil člověk. Mohl tak beztrestně působit proto, že dlouhou dobu vládl, a u mnoha lidí dodnes "vládne samolibý předsudek, že dějiny lidstva jsou vlastně vzdalováním člověka od přírody, že jsou jeho odpřírodňováním" (Josef Šmajs: Příroda - přehlížený konstitutivní faktor lidské osobnosti) Dalo by se dodat ještě cosi o "ovládnutí přírody" o "poroučení větru, dešti" nebo o obyčejném "rozorávání mezí". Najednou se ale vynořuje podezření, že člověk se přestavbou přírody v obří výrobní podnik připravuje o jeden z důležitých faktorů utváření vlastní osobnosti. Jeho vztah k okolí se stal už totálně sebestředným. V technicky vyspělé civilizaci zakrněl v člověku pocit sounáležitosti se systémem živých organismů, opustilo ho vědomí, že za porušení zákonitostí a rovnováhy přírodního systému zaplatí vysokou cenu. Jak vysokou, to pozná, až začne kvalitu života hledat jinde než konzumním zboží.