Co by měl divák oceňovat na dokumentárních portrétech osob a osobností? Volbu člověka a osudu? Výběr svědků? Nově objevená fakta? Neotřelý úhel pohledu? Originalitu formy? Zvládnutí filmařské profese? A vůbec - má takový dokument být víc službou historické pravdě, portrétované osobě, nebo svébytným dílem? Teoretickým ideálem je samozřejmě titul, u kterého diváka podobné otázky vůbec nenapadnou. Televizní praxi vládnou spíš příklady opaku. I ony však většinou obstojí alespoň v některé z výše zmíněných "kategorií". Nečestnou výjimkou byl nedávný portrét herce Jaroslava Marvana z cyklu Soukromé životy. Chaotická hromada náhodně vybraných faktů, názorů, informací, historek i drbů, bez logiky, řádu, hierarchie, a hlavně smyslu. V míře, naservírované režisérem Davidem Bonaventurou v dokumentu Jári, nebyla na obrazovce České televize dlouho k vidění.

Informaci o životě a díle tvůrce však nemusí televize přinášet jen v dokumentárních portrétech. Výmluvné svědectví nabízí často konfrontace titulů pod kterými je podepsán. Takovým zrcadlem je v těchto týdnech obrazovka pro Jiřího Sequense. Po necelých dvou letech se do nedělního času předpoledních repríz vrátili Hříšní lidé Města pražského. Je zbytečné znovu vypočítávat důvody, proč právě těchto třináct kriminálních příběhů režiséra Jiřího Sequense patří k nejfrekventovanějším položkám z archivu ČT. Podstatné je, že právě Hříšní lidé jsou jedním z mála názorných důkazů, že i televizní seriál může být uměním. Souběžně s mordpartou rady Vacátka se na obrazovku vrátila i další z tuzemských televizních legend - Třicet případů majora Zemana. Ponechme pro tentokrát stranou diskuse o právu diváků opět se setkat s oblíbeným estébákem, i o míře nevkusu a otrlosti, s nimiž mu TV Prima tuto schůzku zprostředkovává.

Stejně pomiňme i univerzální použitelnost opusu - tu ve službách zrůdné ideologie, tu ve službách trhu. Víc pozornosti si zaslouží fakt, že tuto seriálovou nemravnost zplodil v zakázce StB jako režisér a spoluscenárista týž Jiří Sequens. Zmínku (a deset minut pozornosti) si po letech zaslouží téměř kompletní výřad českého herectva ve službách totalitní propagandy i jako názorný příklad mravní a umělecké jednoty opusu. V míře režijní impotence a hereckého šmíráctví patří dodnes většina příběhů Majora Zemana k absolutním vrcholům.