Koncem 8. století se Evropou začaly šířit poplašné zprávy, jež varovaly před výpravami násilníků ze samého severu kontinentu. Vikingové však byli nejen obávanými válečníky, ale zároveň zručnými řemeslníky, šikovnými obchodníky a především pravými mistry ve stavbě lodí a v ovládání lodní plachty.

Dodnes zůstává záhadou, jak mohla tak malá skupinka lidí ve své době tak výrazně ovlivnit dějiny. Po ruských řekách dopluli Vikingové na východ až do Turecka a arabských končin. Po mořských vlnách dosáhli na západě břehů amerického kontinentu a Nový svět tak pro sebe objevili již pět set let před Kryštofem Kolumbem. To vše navzdory tomu, že jich zřejmě nebylo víc než pouhých tři sta tisíc.

Obchod i plenění mohli Vikingové praktikovat mnohem blíž svých severských domovů, než ve skutečnosti činili. Těžko říct, co vůbec určovalo jejich fascinaci pro volání dálek a posedlost dobrodružstvím. Jisté však je, že ve svých kolonizačních a dobyvatelských výpravách pokračovali po více než dvě století. K tomu, aby tak mohli činit, museli být dobře organizovaní a velmi sebevědomí.

Moderní vědomosti o nich však nicméně ještě stále mnohem víc otázek o jejich životě skrývají, než vysvětlují. Vikingské ságy hovoří o spoustě dobyvačných úspěchů. O hlavních zbraních, lehkých, rychlých a přesto pevných lodích, se však téměř nezmiňují. Dokud se poznatky archeologů opíraly jen o psané zdroje, vysvětlení konstrukčních tajů tak úspěšných plavidel nebylo možné. Druhá polovina 19. století však v tomto ohledu znamenala velkou změnu.

Nálezy zbytků lodních trupů na pobřeží nedaleko norského hlavního města totiž znamenaly doslova průlom v poznatcích. Zjistilo se, že lodě Vikingů pro dálkové plavby dosahovaly nejčastěji délky kolem pětadvaceti metrů. Jejich základem se stala veslice, jež však byla svými rozměry mnohem větší a navíc opatřena kýlem a plachtou. Některé součásti lodí byly přitom vynalézavě spojeny tak, aby jim pružnost spojů za bouřlivého či velmi větrného počasí umožnila lépe vzdorovat vlnám. Díky vysoké pohyblivosti plachty se loď mohla pohybovat i velmi ostře proti větru. Manévrovací schopnost těchto lodí ve vlnách byla obrovská, což potvrdily i další nálezy v Dánsku koncem 50. a začátkem 60. let minulého století. Plavidla mohla přistávat i na mělčinách, kde se jejich posádky rychle vyloďovaly či naopak dávaly na ústup, bylo-li to zapotřebí.

Vikingové tuto taktiku využívali například tehdy, když podél celého severo- a západoevropského pobřeží vyrabovávali prakticky bezbranné, avšak velmi bohaté kláštery. Než jejich nešťastní obyvatelé stačili přivolat jakoukoli pomoc a než tato pomoc mohla dorazit na místo a jakkoli zasáhnout, byli již Vikingové i s uloupeným zlatem a stříbrem znovu v bezpečí na moři a vyrovnat se jim právě tam už vůbec nebylo snadné. Fregata dvaašedesáti takovýchto plavidel například brázdila v jednom období vikingské éry od 8. do 11. století našeho letopočtu Středozemní moře a ohrožovala Itálii, jižní Evropu, a dokonce i pobřeží afrického kontinentu. Vikingové vozívali na lodích také koně, aby byli pohyblivější i na souši.

Moři, kormidlu a lodní plachtě nebyli Vikingové oddáni jen za svého života, lodě je totiž následovaly i do míst jejich posledního odpočinku. V řadě případů skutečně až pod zem, kde byly k mrtvým přidávány spolu s řadou dalších osobních cenností, jindy byly hroby alespoň na povrchu vyzdobeny velkými kmeny tak, aby jejich půdorys připomínal obrys vikingské lodi.

Největším uznáním umění starých Vikingů - vyzyvatelů obzoru a vládců lodní plachty - je ovšem skutečnost, že i nynější generace mořeplavců z atomového věku nacházejí stále mnoho prvků, které se od svých pradávných kolegů i dnes mohou učit.