I když letošní jaro "vyraší" v sobotu 20. března v 7 hodin 48 minut, rozhlasový posluchač je může s českými básníky uvítat v neděli (a nejen s nimi - viz program na 21. března). Dopolední Souzvuk (literárně hudební pásmo) nabízí setkání se sedmi autory, v jejichž základním básnickém tónu je přítomna země-příroda jako domov i trpký úděl a patrné úsilí po vyslovení tajemství pobytu člověka na zemi. A v našem pořadu v tematické výseči: jaro, procitání smyslů, vyjeknutí živlů, vzmach a obnova. Že toto téma probouzí a pokouší mnoho klišovitých a sentimentálních literárních figur, je celkem jasné. Nicméně právě proto stojí za to podniknout "pátrání" v jedné linii české poezie 20. století a zjistit, jak se její přední představitelé s jarem "vypořádali".

Všichni vybraní autoři spolu bytostně souvisí. Generačně i přátelsky (František Halas, Jaroslav Seifert, Vladimír Holan, Bohuslav Reynek, Václav Renč, Jan Zahradníček) a sedmý Antonín Sova v určitém smyslu jako jejich praotec. A přestože jeden ve verších skřípe "ponurý jarní dne, / jehož sníh se rozpouští v rybnících černých" (Reynek) a druzí zpívají "vánek jde voňavým ložem" (Seifert), "housátková modř venkovského jara" (Renč), cosi podstatného je spojuje. Literární kritik Bedřich Fučík tuto linii české poezie uchopil v příznačně nazvané eseji Píseň o zemi: "Veritas de terra orta est, praví pěvec Žalmů David, pravda ze zěmě vyšla, a nic na tom nezmění žádné bludy ani zapomnění. [...] Ze všech bilionkrát větších hvězd a planet jsme poutáni jen ke své Zemi, jediné a ne jiné, svým zrozením, životem i smrtí, svou radostí a utrpením i prací; svým úžasem a obdivem ke skutečnosti Země, svým úchvatem, bez něhož drahocennost našeho světa vyznívá naprázdno, bez vděčnosti a naděje."

Dodejme, že název celému pořadu dodal verš Jana Zahradníčka: "abych slyšel, jak z lepkavé noci té / list za listem se rozevříti chystá / a ptáci jsou nedočkavi zazpívat / v žasnoucí rána tak málo jistá."