Model Tance s vlky stále láká. Nejnověji jej zužitkoval Edward Zwick v historickém velkofilmu Poslední samuraj (nezaměňovat se snímkem Nagisy Ošimy Gohatto, v naší videodistribuci rovněž uváděným pod názvem Poslední samuraj). Jen pronásledované indiány, s nimiž se v Costnerově westernu sblížil americký voják, nyní nahradili japonští mistři meče. Hrdinou příběhu je alkoholem i hlodavým svědomím rozvrácený kapitán Algren (Tom Cruise), veterán válek proti indiánům, jenž přijme lákavou nabídku - má vycvičit japonské vojsko v používání palných zbraní, aby se mohlo postavit samurajským oddílům, hájícím staré tradice. Hned na počátku zaslechneme jeho cynické prohlášení: je ochoten pracovat pro kohokoli, pokud dostane pořádně zaplaceno.

V Japonsku nezabrání vyslání chabě vycvičené jednotky, naverbované z vesničanů, kteří v životě neviděli pušku, proti vzbouřeným samurajům. Srážka skončí rozprášením Algrenových svěřenců a zajetím statečného kapitána, do poslední chvíle vzdorujícího přesile nepřátel. Velitele samurajů (Ken Watanabe) zaujal natolik, že jej internoval ve svém podhorském sídle, aby lépe poznal smýšlení protivníka. Zprvu nechápavého, ba přezíravého důstojníka začne poznenáhlu vábit kodex samurajské cti a duchovní vyrovnanosti natolik, že dokonale zvládne šermířské umění, aby se posléze rozhodl stanout po boku svých nových druhů v rozhodujícím střetu se silnějšími císařskými sbory, disponujícími nejmodernější americkou výzbrojí.

Zwick natočil výpravnou podívanou s výraznou melodramatickou linkou (viz Algrenovo okouzlení ženou, která o něho pečuje, přestože jí v sebeobraně zabil manžela) a vznešenou honosností, která posléze vede k Algrenovu téměř vůdčímu postavení v samurajských šicích. Nevíme-li nic o novodobých dějinách Japonska, které se v druhé půli 19. století otevřelo Západu a jeho vymoženostem, vedeno snahou modernizovat stagnující společenský systém, budeme celý příběh vnímat jako střet ušlechtilých zastánců důstojných tradic (dokonce v zájmu lidu!) se zištnými a podraznickými přisluhovači západních firem.

Romanticky nahlížený konflikt vychází z protikladu "ušlechtilých divochů" s prohnilou civilizací, která s sebou přináší jedině rozkladné prvky. Záchranu tvoří právě jen přechod k původní neposkvrněnosti. Porovnání je to ovšem velice fádní, protože právě samurajové tvořili pyšnou válečnickou kastu, o níž se opírala moc vládců. Algrenovo souznění proto nabývá zřetelně pohádkových rysů, jakkoli zaštítěných určitými historickými reáliemi.

Ve filmu nelze než obdivovat řemeslnou obratnost, s jakou je příběh vylíčen. Zejména výjevy bojových střetů jistě strhávají svou plasticitou. Přes navenek jedinečný vnější design však snadno rozpoznáme poplatnost obehraným klišé, spoléhání na osvědčené postupy včetně hereckého ztvárnění - ať již mají vzbuzovat dojetí, soucit nebo napětí. Pro lepší srozumitelnost nechybí ani recitace Algrenových deníkových záznamů, v nichž se svěřuje s postřehy o svém rozpoložení i japonské kultuře, posléze vystřídaná svědectvími oddaného tlumočníka a fotografa v jedné osobě (Timothy Spall), jenž svým přístrojem zaznamenává průběh závěrečného měření sil.

Poslední samuraj samozřejmě těží z podmanivosti japonské krajiny, kterou ovšem proměňuje v bezmála pohlednicovou kulisu. Podhorská vesnice s veškerou nouzí, která tam jistě vládne (aniž by přesáhla rozměr exotické malebnosti), vystupuje jako symbol jakéhosi rajského místa, kam ještě nedorazila žádná ze špatností civilizovaného světa.