Kdyby to šlo, k čemu byste se dnes s Jiřím Šlitrem na divadle vrátili?
Asi bychom udělali z Jonáše a doktora Matrace podobnou trvalku, jako máme z Jonáše a Melicharové - byla by to dvojice, která by se čas od času objevovala na scéně v nových souvislostech. S Jitkou Molavcovou jako Melicharovou jsme se například takhle vrátili v představení Život je náhoda v obnošený vestě. Myslím, že se Šlitrem by se nám to taky mohlo podařit.

Vaše divadlo existuje vlastně ve dvou podobách: v historické, která se stále žije a pořád se připomíná v rozhlase, v televizi. A druhá podoba je ta současná, vaše dnešní divadelní tvorba. Nepronásleduje vás trochu minulost?
Určitě. Pro mě je přitom daleko důležitější současno, protože tady je naše kolbiště, na kterém bojuju. Já se totiž dostal do paradoxní situace: potýkám se s obrovskou konkurencí, kterou je moje vlastní minulost.

Ale vždyť byste mohl být rád, že je historie Semaforu tak živá, ne?
Jak se to vezme. Na ulici mě někdy zastavují lidé a říkají: My ten Semafor tak milujeme, stáli jsme šestihodinové fronty na lístky na Jonáše! A když se jich zeptám, zda viděli některé z našich nových představení, odpovídají: A vy ještě hrajete? To bývám vždycky dost rozpačitý až naštvaný. Jedna paní mi dokonce řekla: Já k vám nechodím, nechci si kazit vzpomínky, ale jinak jsem váš ohromný fanda. Jenže co s takovým fandou, který nepřijde do divadla? Fandové jsou pro mě ti, kdo s námi vydrželi. Já si vůbec myslím, že lidi na Semaforu mnohdy milujou svoji vlastní minulost. Své mládí, kdy seděli v hledišti, žmoulali ruku milované bytosti a poslouchali, jak jim k tomu Matuška zpívá. Těch, které zajímá, co děláme dnes a chtějí znát současnou tvorbu Semaforu, je bohužel méně. Byl bych radši, kdyby si víc lidí řeklo, že když ten Semafor měli tak rádi, bylo by dobře vědět o něm i dnes.

Minulost Semaforu má tedy větší ohlas než to, co teď děláte?
Nepoměrně. Třeba naše současné písničky se těžko dostávají do sdělovacích prostředků, odepsal je i rozhlas. Pořád se uznává jen našich prvních deset let, ostatní jako by neexistovalo. Občas propašuju jednu, dvě písničky do některého svého pořadu a tím to hasne. Tímhle postojem publikum vlastně zdegradovalo Semafor - a to i jeho minulost - na jakousi muzeální záležitost.

Vedle divadelní činnosti píšete povídky a fejetony, kreslíte, natáčíte videofilmy. Ale většina lidí vás zná hlavně jako divadelníka a autora písňových textů. Není vám to trochu líto?
Moc o tom neuvažuju. Prostě píšu, kreslím, skládám, hraju. Všechno mě to baví a ani příliš nesleduju, jaký to má dopad. Samozřejmě dávám přednost divadlu; nedělám ho totiž sám, jsou tu na mně závislé desítky lidí, které Semafor živí.

Vaše povídky jsou podle mého názoru trochu nedoceněné. Mají v sobě zvláštní smutek, jejich hrdiny jsou často osamělí smolaři. Ty prózy jako by odhalovaly vaši druhou, odvrácenou tvář.
Asi jo. Ale myslím, že i ty nejsmutnější texty mají v sobě zrníčko humoru. Naučil jsem se to od Chaplina: sentiment smíchaný s humorem je daleko působivější, alespoň na mě to vždycky působilo mnohem víc než čirý humor, protože kontrast smutku a smíchu má v sobě zvláštní náboj.

Napsal jste přes tisíc písničkových textů, kdybyste z nich měl sestavit opravdu útlý výbor, kolik byste jich vybral?
Těžká volba, vždyť jich bylo víc než třináct stovek. Ne všechny se mi samozřejmě povedly, ale asi třicet těch lepších bych si vybral. Nechyběl by mezi nimi text Jo, to jsme ještě žil a Koupil jsem si knot - jako kabaretní popěvek; vidíte, ten je zase o smolaři, který skončí v nějaké krabici. Ale taky bych tam asi zařadil písničku ze současného repertoáru Já věděl jsem, že se to stane.

V polovině 90. let jste odstartoval projekt sebraných spisů. Jak je daleko?
Celkem to má být dvacet svazků, zatím jich vyšlo patnáct, šestnáctý je připraven. Ale teď vidíme, že tam nestihneme dát všechno. Už proto ne, že zatímco jednotlivé svazky vycházejí, průběžně vznikají nové texty. Musím přitom zmínit nakladatele, doktora Kadlece. Je to úžasný člověk, nesmírně fundovaný a obětavý. O našem divadle ví kolikrát víc než já. Celou práci táhne sám - jako vždycky. Byl to on, kdo pečlivě připravil a vydal celého Hrabala.

Jaký mají sebrané spisy ohlas?
Mohl by být větší. Určitý okruh lidí, pár stovek, odebírá všechny svazky, chtějí to mít komplet. Většina čtenářů si ale koupí akorát to, co je zajímá. Udělali jsme pozoruhodnou zkušenost: v největším nákladu vyšel úvodní svazek povídek, říkali jsme si totiž, že bude pro lidi atraktivní. A další knížka, soubor poezie, vyšla v menším počtu výtisků. Mysleli jsme, že poezie tolik neprodáme. A vidíte, přitom to byl jediný díl, u kterého jsem museli dělat dotisk.

V textech povídek i písniček a taky někdy v rozhovorech prozrazujete, že máte rád poezii Christiana Morgensterna. Jak jste k ní přišel?
Prostřednictvím pana doktora Vyskočila. Když jsem ho v polovině 50. let minulého století lámal, aby se mnou začal dělat ve vinárně Reduta, nejdřív se tam přišel podívat. A když slyšel moje písničky, rozzářil se a říkal - to mi připomíná Morgensterna, to musel být tvůj vzor. Slyšel jsem to jméno po prvé, byl jsem tehdy velice nevzdělaný chlapec. Ne že bych dnes byl nějak supervzdělanej, ale aspoň už vím, kdo byl Morgenstern. Pan Vyskočil mi tenkrát přinesl jeho básničky v překladu Emanuela Frynty a já si říkal, skutečně, ty texty rezonují s tím, co mám rád: aby to byla legrace a přitom aby to byla poezie. Ex post jsem se do Morgensterna zamiloval.

V uplynulých letech vás nepříjemně postihla dvojí ztráta divadla: nejprve jste přišel o scénu v pasáži Alfa, předloni za povodní o Karlínek. Tvrdil jste tehdy, že katastrofické situace jsou pro vás vlastně inspirativní. Opravdu?
Ano. V okamžiku, kdy se dostanu do nějakého průšvihu, začnu přemýšlet, jak z toho, a najednou vznikají nové nápady a koncepce. Je to vlastně krok do nějakého nového neznáma, a to mě baví a vzrušuje. Nechci si tím zrovna říkat o katastrofy, já zkrátka jenom rád začínám, jsem takový pionýr; ne ten s červeným šátkem, ale ten, co jde někam první. Strašně mě baví něco rozjíždět, udržování už beru jako povinnost. Když člověk něco nového začíná, přináší to vzrušení.

Jak to vypadá s rekonstrukcí vaší nové scény v dejvickém sále Globus?
Právě začínají stavět, do podzimu to má být hotové. Předpokládám, že 30. října, kdy bude Semaforu přesně na den 45 let, budeme moci divadlo otevřít.

Jak přijímáte inscenace svých her v jiných divadlech?
Mám z nich většinou radost. Například Kytici hrálo už dost divadel, a teď zase mám další žádosti o půjčení libreta. Je to příjemné, když mi to vyjde, jedu se na ta představení podívat. Dobře placenou procházku jsem třeba viděl i v Belgii, na premiéře byli tenkrát členové královské rodiny. Nedovedu si to představit jinak, než že to tam bylo prezentováno jako opera, proto přišli s veškerou pompou.

Když vaše texty inscenuje jiné divadlo, nemáte někdy chuť vyskočit na jeviště a udělat to po svém?
Nemám. Je samozřejmé, že každé divadlo k tomu přistupuje jinak, se svými odlišnostmi. Některé mě třeba nenadchnou, ale beru to. Každý má nárok vyložit si autora podle svých představ. Když nejsem spokojen, nedávám to najevo. Jen jednou jsem se trošičku ohradil: v jednom divadle uvedli náš Víkend s Krausovou a "obohatili" to o spoustu sprosťáren. A já tam neměl žádnou! Při děkovačce mě vytáhli na scénu a já se styděl, vždyť diváci si možná řekli - tak to je ten prasák. A tehdy jsem se od toho trochu distancoval. Snažil jsem se, abych neurazil soubor, ale dát najevo nesouhlas jsem musel.

Vulgarity jsou dnes jednou z divadelních mód.
To moc neberu. Nejsem prudérní, i mně se ve hrách tu a tam blejskne nějaký tvrdý slovo, ale vždycky je to promyšlené a cílené. Je to - jak říká pan Svěrák - jako šrapnel, který je načasovaný na určitý okamžik. Ale plýtvat s tím a zařazovat sprosťárny jenom tak samoúčelně, to mi silně nesedí.

Máte odjakživa obdivuhodně kreativní, hravý a přitom uctivý vztah k češtině. Co soudíte o tom, jak se dnes v médiích a někdy i na jevišti przní?
Odjakživa můj vztah uctivý nebyl, to až když jsem začal dělat divadlo. Nikdy jsem neměl příliš fantazie na vizuální klauniády, a tak jsem se začal zaměřovat na verbální, tam se mi dařilo. Zjistil jsem, že čeština je ohromný materiál a začal jsem ji mít rád. Často trpím kvůli nevynalézavému či necitlivému zacházení s češtinou. V textech i na jevišti. Jevištní mluva upadá. Vždycky si přitom vzpomenu na Jiřího Voskovce, na jeho brilantní artikulaci. A na to, jak si i po dlouhých letech emigrace uchovával živý vztah k jazyku. Stále se o něj zajímal. Šlitr mi třeba vyprávěl, že se ho při jeho návštěvách v USA podrobně vyptával, jak se dnes u nás mluví, jak se mění ty či ony pojmy, a pak některé výrazy zapojil do svého slovníku. A já potom dostával od pana Voskovce dopisy, kde běžně používal výrazů jako "být na větvi", nebo holkám říkal "buchty" a tak.

Býváte častým hostem v rozhlase i televizi jako autor cyklů a pořadů. Na které vzpomínáte zvlášť rád?
V televizi na seriál Grandsupertingltangl, pořád se občas v ČT objevuje, především v nočním vysílání. Setkávali jsme se v něm s významnými osobnostmi různých etap populární hudby - od kramářských písniček, které jsme čerpali od stařenek v domovech důchodců, přes R. A. Dvorského a Karla Vlacha až po dobu tehdy nejnovější. Také z rádia mám vzpomínky na řadu pořadů; jeden z rozhlasových redaktorů, Jiří Bauer, měl kdysi zásluhu na tom, že jsem se začal objevovat v rozhlase častěji a přilnul k rádiu natrvalo. Teď jsme v Českém rozhlase rozjeli nový seriál skečů s názvem Za Zrcadlem, které se vysílají každý měsíc.

Máte za sebou spoustu práce, zůstaly i nenaplněné ambice? Třeba film?
O tom bych mohl napsat knížku, dokonce jsem jednu útlou knížečku napsal, jmenovala se Perplex aneb Cesta od ničeho k ničemu. Tam své filmařské ambice rozebírám a taky lehce znevažuju. Prakticky nikdy jsem ve filmu výrazně neuspěl; dá se možná připomenout titul Kdyby tisíc klarinetů, ten má dodnes divácký ohlas. Posledním mým filmem byla Nevěsta, a pak jsem skoro dvacet let ve filmu nic nedělal. Teprve když začala koncem 80. let povolovat cenzura, podařilo se natočit dva filmy s Melicharovou, prosadil si je režisér Vladimír Sís.

Ale videofilmy stále točíte, ne?
Ano, připravujeme třeba soukromé záznamy našich divadelních představení, na video jsme natočili i dva celovečerní filmy. Teď také vychází na pokračování filmová podoba mé kdysi dost úspěšné knížky Lexikon pro zamilované. Ale tohle všechno je koníček, na své filmové projekty hodně doplácím.

Kdysi jste kvůli tomu účinkoval i v reklamě na prací prášek, za což vás někteří napadali. A vy jste se snažil vysvětlovat, že z výdělku za tu reklamu platíte náklady na své filmy. Zdá se mi, že dnes se už se tak nebere, když "seriózní" umělec dělá reklamu.
Možná, ale tenkrát jsem jen tiše žasl, jak mnoho lidí odepsalo mých čtyřicet let tvorby pro jeden minutový spot. Od některých jsem dostával dopisy, že pro ně už jako divadelník neexistuju. A přitom i Fellini dělal reklamy, aby mohl natočit nějaký dobrý film. Ty negativní ohlasy přičítám české národní povaze.

Závisti?
Nechtěl jsem to takhle říct.

Nedávno zaznělo z úst představitelů soukromých kulturních institucí oprávněné rozhořčení nad návrhem, že by tato zařízení měla platit vyšší DPH. Postihlo by to i vaše divadlo?
Jistě, bylo by to opravdu velice nepříjemné, zvláště když se současně zdražuje i spousta jiných věcí. Lidé by samozřejmě začali přemýšlet, na čem mohou ušetřit. Nakonec zjistí, že nejzbytnější je divadlo nebo kino. Říkal jsem si, že bychom mohli udělat jednu inscenaci bez výpravy a kostýmů a do programu napsat, že výprava a kostýmy praskly na DPH. Možná by to mělo ohlas...

AGÁTA PILÁTOVÁ