Sopranistka Eva Urbanová si s italskou operou odedávna dobře rozumí. Úspěšná pěvkyně s oblibou vyhledává zejména italské veristy, neboť právě tento repertoár jí plně vyhovuje pro možnosti, které jí poskytuje uplatnění sólistické pěvecké techniky a dramatického cítění. Intonačně vděčné a posluchači oblíbené italské operní árie si zvolila i pro svůj pěvecký recitál na loňském Pražském jaru, z nějž byla pořízena nahrávka pro CD. Za doprovodu Pražského filharmonického sboru (se sbormistrem Jaroslavem Brychem) a Orchestru Národního divadla v Praze (za řízení Ondreje Lenárda) tu Urbanová předkládá širokému publiku svůj brilantní koncertní výkon v áriích z Belliniho Normy, Adriany Lecouvreur Francesco Cilea, Pucciniho Edgara, Turandot a Manon Lescaut, z Verdiho Síly osudu a Dona Carlose, Mascaniho Selské kavalérie a dalších oper veristických komponistů. Její velký, zároveň pružný a nosný hlas, který dokáže zvládnout všechna náročná mj. i harmonická úskalí zvoleného repertoáru, je vynikajícím zážitkem.

Skladatelka Sylvie Bodorová říká, že ji celý život pronásleduje jedno naléhavé téma: "Téma osobní statečnosti, zbabělosti, víry, přizpůsobivosti, zrady a vykoupení. A odvahy postavit se proti zlu, i když je boj zdánlivě předem prohraný." Dlouho hledala příběh, který by toto téma přesvědčivě vyjádřil, až našla historický námět - skutečnou událost starou skoro 2200 let. Příběh Judy Makabejského se odehrál 167 let př. n. l. v době seleukovského krále Antiocha IV., do jehož říše patřilo i Judsko. Vládce utlačoval Židy, vydával protižidovské zákony, dopustil znesvěcení Chrámu. Tehdy se do čela zdánlivě marného boje za autonomii a náboženskou svobodu postavil Juda.

Události, které vedly k válkám i vítězstvím, tvoří dějovou osu oratoria Sylvie Bodorové. Na jejich základě vznikla zvláštní skladba, dramatická i jímavá zároveň; má naléhavou sílu i vroucí cit, okamžiky tichého rozjímání i patos výzvy k boji. Slyšíme bezstarostné dětské hlasy, které vzápětí přerušuje drsný hlas velící k cestě na smrt, zní nářek i temné dunění bubnů, monotónní čtení seznamu jmen, modlitba, vydechnutí, jásavá radost. Rozsáhlou kompozici lze snad přirovnat k monumentální, barevně pestré a výrazově bohaté mozaice, či ještě spíše ke koláži, která působivě spojuje různé zvuky, styly i žánry, mluvené slovo se sólovým a sborovým zpěvem, instrumenty a nástrojové skupiny (například už úvodní část Šofary působivě navozuje atmosféru) s mocným hlasem orchestru, sólovou deklamaci a slovo modlitby s vojenskými povely i chorálem. Oratorium zní mnoha zvuky i různými jazyky (čeština, němčina, hebrejština) a působivě ovládá prostor. Jakkoli je však jeho hudební řeč členitá a mnohovrstevnatá, vyjadřuje se jazykem, jemuž dobře rozumíme. "Čitelné" jsou myšlenky, na jejichž základě dílo vzniklo, ale také - a především - hudba.

Oratorium Juda Maccabeus bylo vytvořeno na objednávku hudebního festivalu Pražské jaro, kde také v květnu 2002 po prvé zaznělo. Kritika i publikum je přijaly s uznáním. Živá nahrávka premiérového provedení právě vychází na CD (ArcoDiva a Radioservis). Symfonický orchestr Českého rozhlasu hrál pod vedením šéfdirigenta Vladimíra Válka, Pražský filharmonický sbor řídil Jaroslav Brych, Pražský dětský sbor vedl Čestmír Stašek; sólisté: Gabriela Beňačková, Aleš Briscein, Ivan Kusnjer, Eva Salzmannová, Otakar Brousek, Pavel Landovský, David Prachař. Výkony hudebních těles i sólistů prokázaly vynikající úroveň a výrazně přispívají k úspěchu díla i na hudebním nosiči.