Když člověk někomu skočí na špek, vyčítá si to pak ještě dost dlouho. Někdy dokonce po celý zbytek života - jako tomu bylo u pana Josefa Nevyhoštěného. Jestli se domníváte, že špekem, na který jmenovaný muž skočil, byl nějaký významný bankovní podvod, případně rafinovaná léčka s akciemi, jste na omylu. Ani v novinách se o tom tehdy nepsalo.

Šlo o maličkost. Ale i ta může mrzet dlouho.

V roce 1929 přijel do Prahy, aby si vyřídil možnost zaměstnání. Při návratu domů se k němu na nádraží přitočil neznámý chlapík. Ten se s ním dal do řeči a po chvíli se prudce sehnul, aby zvedl ze země prsten. Muž se dal slyšet, že ten prsten bude určitě cenný, protože je zlatý. A prý: když ho společně našli, tak že by se o jeho cenu měli také rozdělit. Strčil prsten panu Nevyhoštěnému do dlaně a dodal, že mu ho nechá za určitou úplatu.

Původně požadoval sto korun. Pak se spokojil i s padesáti korunami. I to bylo tehdy na přelomu dvacátých a třicátých let dost peněz. "Utěšoval jsem se tím, že mám prsten, který musí mít nějakou cenu," napsal po letech pan Nevyhoštěný ve svých rukopisných vzpomínkách, určeným rodinnému kruhu. "Když jsem s prstenem zanedlouho zašel k zlatníkovi Cermanovi v Hradišti, ten ho po prohlédnutí označil za bezcenný. Kromě bratrance Jindřicha jsem se o tom nikdy nikomu nezmínil, neboť mi byla hanba."

Ze zapsané vzpomínky vyplývá, že podvodník měl prsten z kočičího zlata už připravený. Jeho trik spočíval v tom, že ho náhle jakoby našel. Obratem připojil mazaný odkaz na to, že ho vlastně našli ve dvou, a že ho za určitou peněžní částku nechá tomu druhému. Byla to prostá, leč vyzkoušená finta.

Pan Nevyhoštěný tehdy naletěl. Po desítkách let se svěřil s touto historkou papíru. Rukopis v úctě schraňuje jeho dcera Marcela, která mě se vzpomínkou seznámila. Možná pisatel nahlížel na uvedenou příhodu i pod úhlem své pozdější profese, kdy úspěšně sloužil u finanční stráže. Tam patřilo ke stavovské cti nenechat se od nikoho napálit. Písemné ohlédnutí za nemilou příhodou s falešným prstenem končí v rukopisném zápisu dojemným dovětkem: "Ke konci života to nemůžu zamlčet a napsal jsem to pro poučení každému."

Když jsem před časem v nedělním rozhlasovém Dobrém jitru odvysílal tento drobný zážitek z roku 1929, nemohl jsem tušit, že ta finta ještě zdaleka nepatří minulosti. Daří se jí dodnes. Přesvědčilo mě o tom několik posluchačských listů od pisatelů, kteří se dali obdobně nachytat na stejnou vějičku. Promítá-li se v kinech Pán prstenů, možná někdo jednou natočí i film Podvodník prstenů. Nebo snad vznikne opera doplňující Prsten Nibelungův o Prsten šizuňkův?

Úspěch uvedené finty spočívá jednoznačně v nabídnuté koupi za (zdánlivě) výhodnou cenu. Není složité nás nachytat na výhodnost - myslíme, že něco je úžasná vychytávka, ale pak se z toho vyklube nachytávka.

Při návštěvě Prahy spolkl tuto udičku i pan dr. Joseph Kubíček, vídeňský Čech. Napsal mi, že v ranním rozhlasovém vysílání Českého rozhlasu 2 poslouchal v Rakousku onu citovanou příhodu z dávné minulosti, a že mě chce upozornit, že zažil poměrně čerstvě v našem hlavním městě něco obdobného. Vše se odehrálo na náměstí Jiřího z Poděbrad:

"V mé blízkosti zvedla jedna žena ze země prsten. Ukázala mi ho, že je zlatý - a že má punc. Chtěla pět stovek, ale nakonec jsem ho získal za stovku. Myslel jsem si, jak výhodně jsem ho koupil. Když jsem přišel k sestřence, u které jsem bydlel, slyšel jsem hned skeptická slova. Začal ve mně hlodat červ pochybnosti. Příštího rána jsem zašel ke klenotníkovi na Vinohradské. Tam jsem se dověděl, že je to obyčejný žlutý kov v ceně pětikoruny."

Ale nejen v Praze se "prstýnkuje". Paní Anna Šťastná z Brna si koupila takový prstýnek od neznámé ženy za 50 korun přesně dva dny před mým vysíláním. Píše, že hned jak za prsten zaplatila, uvědomila si, že asi něco nebude v pořádku. Chtěla ho vrátit, ale podvodnice už metelila pryč. "Zaplatila jsem vlastně za svou hloupost. Padesát korun jsou pro někoho možná malé peníze, ale já mám šestitisícový důchod. Počítám každou korunu. Neodvážila jsem se to někomu říct, a tak jsem se uvnitř trápila. Když jste vzpomínal v rozhlase na toho okradeného pána z první republiky, řekla jsem si, že v tom aspoň nejsem sama."

K bohatému rejstříku češtiny patří i poměrně líbezně znějící slova ZLODĚJÍČEK a PODVODNÍČEK. Jako by to vlastně ani nebyl zloděj, případně podvodník - jenom taková rázovitá figurka. Ovšem jen do chvíle, než si vyhlédne za oběť nás osobně. To je okamžitě po roztomilosti!

Za pozornost stojí i list od paní M. Kočí z Ostravy. Uvádí, že sama nemá osobní zkušenost s prstýnkovým podvodem, ale v kanceláři o něm podrobně slyšela od kolegyně. Ta přišla o tři stovky. "Když jsem se jí ptala, jestli vše ohlásila na policii, řekla mi, že by to bylo stejně zbytečné. Že policie takové podvodníky stejně nikdy nedopadne. Asi měla pravdu. Nedávno jsem v televizi slyšela policejního prezidenta, který prohlásil, že kapsářství a podobná pouliční kriminalita se těžko dokazuje. Prý se s tím nedá nic dělat. To je docela smutné zjištění."

Hle, kolik souvislostí se vynoří kolem zdánlivě banálního triku s kočičím zlatem.