O Vánocích jsem se mohl před kamarády v hospodě blýsknout. "No tak, jak se máš v tý Americe," ptali se. Přestal jsem na chvíli zpracovávat v ústech americkou žvýkačku a povídám otráveně: "Ale jo, jde to, před týdnem jsem byl omrknout naše oscarové šance přímo v Hollywoodu." To se to doma hraje na světáka, jakoby výlety z Washingtonu na druhou stranu Ameriky patřily k mým běžným povinnostem. Je to ale úplně jinak.

Podívat se do Los Angeles je i pro amerického zpravodaje Českého rozhlasu velký svátek, na který stojí za to se až dětinsky těšit. Zejména, když máte na místě zasvěceného průvodce. Pro mě jím byl Pavel Pochylý, z našeho konzulátu v Los Angeles, kterému jsem se přiznal, že bych šel tentokrát strašně rád tam nahoru, kde je nápis Hollywood, oněch devět slavných bílých písmen na svahu. To bych si fakt přál, pokud by tedy nevyšly schůzky s Julií Robertsovou, Salmou Hayekovou nebo Catherine Zetou-Jonesovou. Netušil jsem, že jsem panu Pochylému svým přáním šplhat k nápisu Hollywood dal neuskutečnitelný úkol.

K nápisu totiž nevedou silnice a vlastně se tam ani nesmí. My jsme se o to ale přesto pokusili. To se mi líbilo, sjeli jsme z ucpané kalifornské dálnice a šplhali jsme po serpentinách do kopců mezi luxusními vilami tak dlouho, až jsme se dostali nejblíže k nápisu Hollywood, jak to vůbec jde. Udělal jsem si snímek a sáhnul ze zvyku po mikrofonu. V tu chvíli mi došlo, že není nic hloupějšího, než chtít dělat rozhlasovou reportáž o jménu na skále. Písmena nerozmluvíte a ani je nepřimějete vydávat nějaké charakteristické zvuky. Přesto vás nechci připravit o příběh asi nejslavnějšího nápisu na světě.

Původně to nebyla upoutávka na to, že jste tady správně v továrně na sny. Písmena vysoká jako čtyřpatrový dům sloužila jako reklama na nemovitosti. Nebyla to zrovna levná upoutávka, už v roce 1923 stála 21 tisíc dolarů, pravda, měla o čtyři písmena více než dnes, stálo tam Hollywoodland. Nápis byl původně osvícen čtyřmi tisíci žárovkami, a dokonce byl za jedním z písmen L domek, kde bydlel muž, jehož, jak se tu říká, džobem bylo denně vyměňovat vadné žárovky. Nápis sloužil svému účelu přilákat zájemce o pozemky celkem bez incidentu řadu let. V roce 1932 se tu ale stala první tragédie, když zde spáchala mladá herečka Peg Entwistleová sebevraždu. Skočila z písmene H poté, co se příliš ztotožnila s rolí ve filmu Třináctá žena.

I já jsem tu za pár dní vyslechl pár osudů a poznal jsem, že Hollywood je krutý. Dodnes je daleko více těch, kteří odsud odcházejí zklamáni, než těch, kteří tady sklidí úspěch. Někdo odejde za měsíc, jinému trvá pochopení hořké pravdy řadu let. Devět písmen se po první sebevraždě stalo na čas symbolem nesplněných snů a šlo to s ním téměř doslova z kopce. Ve 40. letech se dostal do krize také samotný trh s nemovitostmi a nebylo peněz už ani na placení hlídače. Nápis byl ponechán svému osudu, až na sebe zase upozornilo nechvalně známé písmeno H - povalil ho vítr. V tu chvíli lidem dole došlo, že je třeba ikonu Los Angeles zachránit.

V roce 1949 byl nápis zkrácen na Hollywood, ale v 60. letech už opět písmena sklouzávala ze svahu. Jen co se podařilo sehnat peníze na opravu jednoho písmena, hroutilo se další. Nakonec se ukázalo, že by jednotlivá písmena mohla být adoptována hollywoodskými hvězdami. Dnes už ale obyvatelé Los Angeles znají cenu tohoto symbolu - je chráněnou historickou památkou. Jeden z reportérů napsal: "Za ta léta prošel nápis Hollywood řadou kosmetických úprav." A dodal: "Ale kdo v Los Angeles taková kosmetická vylepšení neprodělal."

Nápis měl vždy potíže také s vtipálky, kterým nevadilo, že jsou písmena vysoká 15 a široká 10 metrů, a snažili se je nejrůzněji upravovat v reakci na aktuální americké dění. Nápis pozměňovali příznivci marihuany nebo lidé snažící se upozornit na návštěvu papeže, vždy některé písmeno zakryli nebo přidali a čekali na reakce. Před zvědavými turisty, vandaly a sebevrahy chrání dnes nápis Hollywood vysoký plot a moderní elektronický výstražný systém.

Je to škoda. Já bych si tam šel před západem slunce jenom sednout, díval bych se dolů na střechy slavného Čínského divadla a vím, že marně, ale přesto bych dalekohledem pátral, zda po těch hvězdách se jmény na chodníku hollywoodského bulváru nejde jedna z mých vysněných filmových svůdnic. A kdyby tam přeci šla, vyšplhal bych se na písmeno H a křičel bych: "Julie, Salmo, Catherine, tady jsem!" A pak bych zase přijel domů a v hospodě se chvástal: "Tak jsem ti byl v Hollywoodu, a koho tam nepotkám, no budeš se divit. Julii Robertsovou! Málem do mě vrazila, a jak se usmála, věděl jsem, že mě hned poznala."