V polovině dvacátých let uváděl divadelní ředitel Felix Achilles de la Cámara ve svém divadle Komedia "...židovské frašky, v nichž komicky pojednané židovské prostředí a postavy byly zdrojem zábavy šovinistických měšťáků..." a ve kterých se prý "často využívala excentrická fyzická a obhroublá slovní i situační komika". (Citace z publikace Česká divadla vydané v roce 2000 Divadelním ústavem v Praze.) Uveďme jen pár názvů těchto dubiózních opusů: "Max und Moritz", "Krach v rodině Rosenbach" či "Ferencstein a Kohoutsohn". Tato poslední revue byla uvedena již v divadélku Rokoko a zazněla v ní proslulá píseň Obchodní dueto, kterou v podání komiků Ference Futuristy a Járy Kohouta zachovala gramodeska značky Vox ...kam se konkurent chce hrabat - já dám vždycky extra rabat, já jsem kšeftman solida, nekupujte u žida! Nač se hádat nerozumně, co ty nemáš, je zas u mě - co ve kšeftě nemá on, na skladě má Kohoutsohn. Meiner Seele kšeft vor allem, hoch, Jericho, Jerusalem - my jsme přeci Slované, vlastencové kované... Oba zmínění komici natočili na gramodesky ještě několik dalších legrácek na toto téma: Šoulet, Jak to mám, tak to dám či Svatba u Tausiků.

Židovské svatby a setkání příbuzných tvořily vůbec velice oblíbené náměty kupletů. Komický účinek měl někdy zajistit už pouhý výčet jmen účastníků těchto slavností - ocitujme tedy pár úryvků z několika takových děl:

Frau prokuristin Sáli Bock pořádá týdně five o'clock, kde vidět bývá při stole die ganz jüdische haute volée. Je tam disponent Moritz Blau, Herr Grün mit seiner Frau, bývalý Hofrat Sami Kron, účetní firmy Pick und Sohn, Munk, Popper, Bär, Singer und Klein, mit einem Wort: společnost honet und fein. V pět hodin five o'clock začíná, na stůl se přinese svačina, zkrátka všecko úžasně je nóbl, gar keine Spur von Zwiebel und Knobel. Od paní Bock bis zum Herr Kron společnost celá zná dobrý ton... (A. Poprovský: Five o'clock u paní Bock, 1922)

Kdyby bylo podle mýho, bylo by to fajn, samej Šabat, samej Porges, Winternitz a Klein, vůbec ve všech ouřadech by byli přátelé a my státní dodavatelé. My budeme vždycky v kursu, i když přijdem do konkursu, uděláme vyrovnání, naše rasa není vůbec k utahání - i když uděláme boudu, přijdem nejvejš k obchodnímu soudu...(J. Mottl: My budeme vždycky v kursu, 1931)

Nejdřív přišel Aron Spitz, za ním Isak Winternitz, bratranec Hugo Katz dělal si honem plac. Sára Brštendlik, pan Pik, Freudenfels a s chotí Šik, a nakonec si to nes Jakub Karpeles...(Adamec - Ulrich: Židovské příbuzenstvo, 1930)

Hned na několika značkách gramodesek vyšla koncem dvacátých let minulého století polka skladatele F. A. Tichého Šábes (s podtitulem Aj, vaj, jen si daj). Ve všech případech ale byla natočena pouze v orchestrální podobě. Následujícím textem ji pro notovou podobu opatřil jistý Goldstein: Měl jsem Sáru z Ci-ci báru, aj, vaj, jen si daj, ta vám měla v sobě páru, kam půjdem na čaj? Už jsem myslel každou chvíli, vždyť to taky znaj, že mně dojdou všechny síly, tak si pozor daj. Na Příkopě dneska k ránu potkal jsem vám čupr pannu, kam tak pospíchaj? Zavedla mě k staré paní, dali jsme si čaj, mám teď z toho lehký spaní, čekám na tramvaj. Ať je šábes nebo neděle, mě ta láska šimrá po těle, mě ta láska nedá klidně spát, darmo, darmo o tom povídat. Ba jo, láska to je dareba, skoro už co denní potřeba, za lásku by každý všechno dal a co bych vám ještě povídal.

Jak jsme již uvedli, více či méně rozverné narážky na židovský původ či židovské prostředí ustaly v písničkové tvorbě asi v polovině třicátých let. Patrně velice osobní proto musely být důvody, které vedly v roce 1934 známého textaře Karla Melíška (častého spolupracovníka úspěšného skladatele populárních písniček Josefa Stelibského) ke složení následujícího mstivého textu na melodii Johna Gollwella: Šel jeden žid do hnědýho domu nabízet tam hnědé košile, tři, pět marek a revolver k tomu, odešel ale zasmušile. Po ricinu přes pět kilo shodil, na rožni s ním chvilku cvičili, tenkrát první po Berlíně chodil žid v přírodně hnědý košili. Dobře mu tak - proč tam lez, ať teď zkusí jako pes. Proč si nedal od nás poradit - nebo se měl jinak narodit. Teď je pozdě naříkat - neměl si to navykat, co nevěděl, to ví dnes, dobře mu tak - proč tam lez! Na gramodesky tato píseň natočena nebyla, avšak tiskem ji vydalo hudební nakladatelství židovského majitele Evžena Rosendorfa.

Náš výčet židovských kupletů ale uzavřeme jedním veskrze radostným. Je z roku 1929 a jeho autor Fr. Voborský v něm popisuje, jak jeho hrdina při vší smůle dopadl vlastně dobře: Oženil se mladý Artůr Dudelsack, s láskou, panečku, to není jenom tak - s láskou přišel do manželství gramofon, ten jim dala jejich tchýně, mutr Khon. Hroznou radost měl pan Artůr Dudelsack, mohl na něm nechat udivený zrak, gramofon hned ráno spustil, ještě v noci jehlou šustil a zpíval si šťastný tak: Je gramofon kamarád, když začne hrát, dovede každé srdce tak rozehřát, že v něm máš samé štěstí, radost a ples, jak spustí saxofon a jazz. Je gramofon přítel milý v intimní sladké chvíli, do ouška vypráví-li, každý má rád. Jednoho dne zmizla paní Dudelsack - utekl mu s ní prokurista Lebensohn, zůstal mu jen na památku gramofon. Hroznou žalost měl pan Artůr Dudelsack, chtěl, aby ho přejel krčský rychlovlak, ale raděj utřel slzy, umřít je přec trochu brzy a gramofon spustil pak - spokojen byl milý Artůr Dudelsack. Když mu ženu chtěl vrátit Herr Lebensohn, řek: "Nech si ji, vždyť mně stačí gramofon." Hroznou radost měl zas pan Dudelsack, mládí nebude mu ničit ženský drak - zval si k sobě do salonu děvčátka ke gramofonu a zpíval jim sladce tak: Je gramofon kamarád...

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz