Režie Peter Chelsom. Hrají Warren Beatty, Diane Keaton, Goldie Hawn, Garry Shandling a další.

Úterý 23. 3. 2004 ČT 2 - 20.00 hodin

Režie Irvin Kershner. Hrají Cean Connery, Klaus Maria Brandauer, Max von Sydow, Barbara Carrera, Kim Basingerová a další.

Čtvrtek 25. 3. 2004 ČT 2 - 22.35 hodin

Průprava hororového tvůrce, jenž s oblibou své příběhy nechával balancovat na hraně mezi přeludy a realitou, ostatně též často znetvořenou, mu přišla vhod. Pokusil se složité předivo Burroughsových vidin, často podbarvených potlačovanými sexuálními touhami, vyjádřit ryze obrazovými prostředky. Nepochybuji, že hrůzná bizarnost některých motivů zapůsobí - třeba pohledy na slizkého "psacího brouka", v nějž se proměnil psací stroj, jistě budou patřit k předním atrakcím. Režisér se ovšem přemíře trikových záběrů vyhýbá - upřednostňuje stísňující obrazové řešení, obraz je ustavičně ponořen do jakéhosi ponurého zamlžení, které pohlcuje barevnost, takže převažuje šeď jako určující výtvarný znak.

Cronenberg chtěl vytvořit napínavou, místy snad až šokující podívanou, kterou prostupuje řekněme estetika ošklivosti, současně však hleděl zachovat spisovatelovu úvahovou rovinu. Přichystal tak na diváky past. Ti, kteří budou očekávat běžný horor, stěží přijmou přece jen přebujelé dialogické pasáže, objasňující dopodrobna pohnutky i rozpoložení jednotlivých postav, hlavně pak vnitřně rozhárané spisovatelovy osobnosti. Znalce Burroughsových textů pak možná zklame zjednodušující výklad předlohy i omezení její motivické bohatosti.

Zejména titulní postava Cronenbergova příběhu spisovatel William Lee, který je v předloze jednou z mnoha prapodivných existencí, získává rysy samotného Burroughse, dodávajíc tak celému příběhu rozměr svérázného životopisu, jehož mystifikační rozměr není záměrně přesněji rozlišován. Každopádně i představitel ústředního hrdiny Peter Weller nabývá určitých fyziognomických rysů, které odkazují na Burroughsův zevnějšek. Z románové předlohy se do filmu prolínají jako osamostatnělé některé epizody, takže výsledek vyhlíží, jako kdyby protagonista vyprávění tento román právě spisoval. Stírá se zde hranice mezi tím, co existuje jen v mysli, a tím, co je součástí reality. Nahý oběd lze vnímat jako jednu nekonečnou noční můru, zpola bdělou, zpola mrákotnou, z níž se velice těžce procitá.

Pátek 26. 3. 2004 ČT 2 - 23.40 hodin

V komorně sevřeném tvaru se zde odvíjí příběh nenaplnitelné lásky, předem odsouzené k zániku. Zesurovělost doby vrcholící první světové války nedává nejmenší šanci citově strádající aristokratce (Ingrid Timková), jež po smrti svého manžela, nenáviděného důstojníka rakouské armády, prožívá okamžiky prchavého štěstí s válečným zajatcem, vizionářem nadaným schopností léčit i milosrdně ukončovat utrpení svých bližních.

Anděla milosrdenství natočil Miloslav Luther podle Körnerovy předlohy, takže se mohl opřít o výrazně modelované postavy i postupně vyostřované, byť dosti chladně nahlížené vztahy mezi nimi. S pomocí kameramana Vladimíra Holloše se pokusil svůj film obohatit důrazem na vizuální stránku, zdůrazňující naléhavost i osudovost vyprávěného příběhu. Dosáhl podmanivé, jakoby zpola snové atmosféry, která současně nasává stále více znepokojivých náznaků nasvědčujících, že nelze přehlížet krutou realitu války. Anděl milosrdenství ukazuje, že ani televizní tvorba nemusí rezignovat na uměleckou svébytnost. Je pravda, že vizuální hodnoty, zvláště vytříbené výtvarné pojednání, které umožnilo použití filmového materiálu, budou při uvedení na obrazovce trochu setřeny. Avšak šance spatřit toto pozoruhodné dílo v kinech je bohužel mizivá. Premiéru mělo přesně před deseti roky - a diváci je tehdy nespravedlivě přehlíželi. Proto vezměme za vděk aspoň nynějším televizním uvedením.

Sobota 27. 3. 2004 ČT 1 - 21.30 hodin

Největší pozornost ovšem nepoutá ani tak škorpení mezi jednotlivými šejdíři včetně zdánlivě bezelstného novice s andělsky dobráckýma očima (i když osobně bych v nich shledával spíše psovsky důvěřivý pohled), jako spíše řetězce epizod, kdy hrdinové vynalézavě oblbují vybrané oběti, aby nakonec sami uvěřili klamu. Klein vtiskl svému filmu bezmála karnevalovou rozdováděnost a neopomenul ani eroticky dráždivé momenty. Podvodnické příběhy mají dlouhou tradici (vzpomeňme si na legendární Podraz), ale tentokrát výsledek notně pokulhává, neboť Hrabala opravdu zajímalo něco jiného než romantika podvůdků; on psal především o svérázných lidských typech.

Andělské oči vznikly v televizní produkci a ČT si tak mohla připsat k dobru další komedii, při jejíž přípravě bylo zřejmě rozhodující co nejvíce se přiblížit očekávanému vkusu (či nevkusu?) diváků. Přesto se vyskytly názory, které se s vědomím výše vyřčených výhrad snažily film obhájit. Např. Mirka Spáčilová v Mladé frontě Dnes sugeruje představu, že "bezprostředně účinnou hravost snímku dokládají jen hlavní aktéři: sice by se dala bez rozpaků přenést do jiného světa i kulis, nicméně zdravé komediantství tu zachraňuje, co se dá." Jenže právě v herecké složce nalezneme okázalé hračičkářství, šablonovitost hodnou podřadných šantánů, trapné sebepředvádění, které připomíná nechtěnou parodii slavného a herecky unikátního Penzionu pro svobodné pány.

Andělské oči mají k němu daleko jak v uměřenosti a plasticitě výrazu, tak zejména v kresbě jednotlivých protagonistů, kteří jsou načrtnuti s překvapivou ledabylostí a zdůrazňují se u nich rysy zveličovaných vnějších rysů - stejně jako tomu je rovněž u jejich protihráčů (a u nich snad ještě výrazněji). Přemrštěný škleb ještě nevnáší vtipnou komediální nadsázku. Andrej Halada v Mladém světě tuto myšlenku rozvádí: "Tam, kde má být poezie, je jen falešný sentiment. Kde má být život, je inscenační strojenost. Ani jinak výborní herci nevědí, co si s rolemi počít - působí matně, bezradně." Milan Šefl v Práci doplňuje: "Andělské oči tak působí spíše jako lepší televizní seriál, čemuž odpovídá i nepříliš filmové vidění."

Kleinova komedie jistě neurazí vyloženým neumětelstvím, jen po jejím zhlédnutí zůstává otázka, proč se autoři vlastně zaštiťovali Hrabalovým jménem a proč sami nesepsali původní konvenční podvodnickou historku, jaká jim z literární předlohy stejně vyšla.

Neděle 28. 3. 2004 PRIMA - 15.10 hodin

Dějová linie je jednoduchá: nefalšovaný samuraj se ocitá na tom nejdivočejším Divokém západu a prožije mnoho rušných chvilek, než splní své diplomatické poslání. Oblečen ve slušivé kimono a opásán mečem mlčky přihlíží násilnostem, které se dějí kolem něho, aniž by se nechal zvyklat ve své netečné důstojnosti. Avšak v případě potřeby hravě dokáže, že s mečem umí zacházet stejně obratně jako pistolníci se střelnou zbraní. Vyprávění je to místy kostrbaté, ale stěží bychom jinde nalezli pospolu takové hvězdy jako Toširo Mifune (ten samozřejmě hraje samuraje), Charles Bronson, jehož si pamatujeme najmě ze Sedmi statečných, či Alain Delon, kterého ani nyní neopouští pověstný úsměv. Rudé slunce lze považovat za pokus sloučit poetiku italských spaghetti-westernů, jak je proslavil zejména Sergio Leone (Tenkrát na Západě), se schématy klasických amerických westernů. Dlužno říci, že sice vznikl jakýsi kočkopes, ale který přesto dodnes poutá pozornost. Smysl pro nadsázku i bohorovné výrazy tváře stále patří k jednoznačným kladům.