Mladé režisérce a herečce Theodoře Remundové se rodinné vztahy a konflikty zřejmě zadřely pod kůži. Naznačila to mj. i hereckou účastí na snímku Alice Nellis Výlet a nyní znovu ve svých dvou dokumentech uváděných pod společným titulem Ničeho nelituji. (Prvním z nich absolvovala FAMU.)

Před kamerou, fungující téměř jako diagnostický přístroj, se tu ocitl život dvou rodin, jejich osudy, poruchy, prohry a zklamání. Za uplynulými lety se tu ohlížejí především ženské příslušnice rodin, v první části ostatně muži zcela absentují. Tón jejich svérázných rekapitulací i analýz jistě ovlivňují životní osudy, ale hlavně povahové předpoklady a indispozice. První dokumentární povídka Standard je víc pohledem zevnitř (a dovnitř); oč jsou životy babičky Ireny, dcery Máši a vnučky Patricie méně dramatické na události, o to víc se v nich složitě probírají, vzájemně si vyčítají a obviňují, s lehkou hysterií hodnotí citové vazby i chování. Značnou roli v jejich emocionální přepjatosti hraje inteligence a umělecké sklony (hudba, tanec, výtvarné nadání).

Protagonistku druhého příběhu, prostou sedmdesátiletou Danuši ze zlínského předměstí, v životě postihly různé rány osudu (alkoholismus a tragická nehoda manžela, vlastní zdraví), vcelku se však s nimi dokáže vyrovnat. Jednak proto, že její rodina v podstatě funguje, jednak má pozitivní povahu, je schopna dívat se na svět reálně a zbytečně si nic nekomplikovat. Proto může jejímu vyprávění dominovat pocit - Ničeho nelituji. Její příběh je ostatně také tak nazván, a nejen proto, že Danuše má ráda stejnojmenný šanson Edith Piaf. Má o čem vyprávět, v hlavní roli je tu tedy životní příběh, méně už stavy a pocity. Emoce a vztahy z něj vyplynou víceméně samo sebou. Režisérka její osud sleduje víc zvenčí.

Remundová si dokáže obdivuhodně získat důvěru svých hrdinek: svolily, aby vnikla do jejich života (i když zvlášť v prvním příběhu patrně ani jedna strana na počátku netuší, kam až natáčení povede), jsou otevřené, nemají před ní zábran, chvílemi si snad ani neuvědomují, že se natáčí. Tím je výpověď protagonistek Standardu palčivější a svým způsobem i bezvýchodnější. Kamera tu působí vskutku jako diagnostický prostředek, hledá příčiny poruchy vztahů a závažnost postižení. Zároveň však může působit i jako svérázná psychoterapie - pro diváka určitě. A kdoví, nakonec třeba i pro aktéry tohoto pozoruhodného filmového projektu. Režisérka v něm prokázala, že se umí podívat na složité předivo lidských vztahů bez povrchní senzacechtivosti a dobrat se hloubek.

Dvoudílný dokument se odvážně vydal na cestu do kin, distributoři však (raději) poněkud upozadili informaci, že nejde o hraný film. Že by strach o diváka, který se na "pouhý" dokument nepohrne? Nu, dílo mladé dokumentaristky rozhodně nezůstalo za slovenským hraným filmem Quartétto s obdobným tématem, nedávno uvedeným v kinech i v České televizi.