Zdá se, že dnes si snímek žije svým vlastním životem.
Na gymnáziu na Pohořelci si ten film pouštějí a pozvali si mě k tomu. Víte, mám pocit, jako by šlo o nějaký samizdat. Ohlasy na tu inscenaci jsou totiž spíš neoficiální, neodehrávají se ani v televizi, ani v tisku. Je ale pravdou, že z dopisů a telefonátů lidí, kteří se mi ozývali, je patrné, že problém normalizace a lidských postojů za této doby, je stále v našem podprahovém vědomí. Jsou lidé, kteří jsou schopni si tu dobu a činy pojmenovat, ale je tu spousta těch, kteří toho schopni nejsou. Jenže pokud si minulost alespoň nepojmenujeme, nemůžeme jít dál.

Ve filmu P. F. 77 hrajete herečku, která je na druhé straně, než jste tenkrát byla vy sama.
Ano. A i když to bude znít možná pyšně, byl to noblesní postoj, když jsem tu roli hrála právě já. V roce 1977 jsem se na ty svoje kolegy, kteří v Národním divadle podepisovali "antichartu", dívala v televizi a připadala jsem si strašně sama. Každý má na svém kontě nějaké selhání, ostatně já taky. Je ale nutno říci, v jaké situaci k němu došlo a co z něj vyplynulo. Kdo jiný by měl k normalizaci něco říci, než člověk, který byl totálně zakázaný?

Dnes o sobě kdekdo tvrdí, že byl antikomunista; je to v módě. Jste z toho v rozpacích?
Ano! Ti skuteční antikomunisté a nekomunisté byli totiž zatýkáni už v květnu 1945 a KGB je vozila do Ruska do gulagů. To byli skuteční nekomunisté a antikomunisté. Pak to byli další, kteří byli v koncentračních táborech v Jáchymově i jinde a svůj postoj zaplatili zdravím nebo životem. Ještě v roce 1986 se stalo, že přítel z Charty 77 Jiří Volf, když byl v "ajnclíku", si musel u dveří do cely vydrhnout místo, tam mu dali guláš a on ho musel vylízat jako pes. A u toho slyšel, jak se k němu po chodbě blíží ožralí dozorci a bijí vězně. Já jsem si o sobě myslela, že o té době vím hodně, ale když se vrátil Jiří Volf z vězení, tak jsem zjistila, že nevím nic.

Tyto věci by se asi měly stále připomínat.
Ano, fakta musí být jasná. Člověk by měl, jak už jsem řekla, rozlišovat. A stále by se mělo mluvit o osobnostech, které si to zaslouží. Třeba o Karlu Krylovi. Teď bude mít šedesát let od narození a měli bychom si na něj vzpomenout. Byl to báječný zpěvák a básník. Morálně podržel několik generací. Člověk se vždy velmi posilnil, když ze Svobodné Evropy slyšel jeho jasné slovo. Bohužel, takové jasné slovo dnes, v době, kdy je můžeme slyšet, neslyšíme.

Ještě k P. F. 77: asi to byl zajímavý zážitek vidět se ve filmové montáži mezi tehdejšími hvězdami v Národním divadle.
To určitě. Ale víte, co bylo hrozné? Někteří lidé si řekli: to ale byla potvora, ona podepsala Chartu i antichartu! Jsme v Čechách a spoustu lidí nenapadlo, že tam byly i jiné postavy příběhu a o jak dokonale technickou montáž jde. Asi tak, jako když si ve Forrestu Gumpovi hlavní hrdina podává ruku s Nixonem. Ti lidé si ovšem nevšimli ani toho, že mi v tom filmu je asi tak o třicet let víc, než mi bylo v roce 77.

Hru psal Shakespeare v alžbětinské Anglii a její děj se odehrává ve starověkém Římě, ale člověk jako by se díval na naši současnost!
Ano, a v tomto smyslu není vůbec optimistická - ukazuje vlastně, že nejsme schopní jakékoliv domluvy, že jsme otroky svých vášní, povah a vztahů. Vidím v ní například naše dnešní odboráře, jak pokřikují před vládou. Vidím v ní naše poslance, když na sebe bezobsažně křičí. Je tam i náš (a nejen náš) lid, který volá: Král je mrtev, ať žije král. Někoho oslavuje a za hodinu ho posílá na smrt. V tomto smyslu jsem tou hrou fascinovaná. Mám totiž ráda "politické" divadlo, které jde přímo do společnosti.

Před premiérou jste se vyjádřila, že Volumnia je jednou z nejkrásnějších starších ženských postav Shakespearových dramat. Čím?
Je to postava několika rovin. Vychovala Coriolana k zásadovosti, k vítězství, k tvrdým vojenským postojům, ale když jde o jeho další posty, chová se "pragmaticky" a chce po něm kompromisy. To ale Coriolanus neumí. Jestliže se říká, že Coriolanus je nejzápornější Shakespearova postava, co by tedy musela být Volumnia? To by ovšem nesměl tu hru napsat Shakespeare! U něj žádná postava není jen černá nebo bílá, vždycky je vrstevnatá. Já osobně mám ráda postavy, ale i lidi ve skutečném životě, kteří za sebou mají nějaký (společenský nebo lidský) pád. Teprve po pádu se totiž ukáže, kdo je kdo, jestli člověk je nebo není osobnost. Coriolanus tou silnou osobností je. A je jí i Volumnia. Ona je totiž připravena i v naprosto prohrané situaci obětovat sebe samu a v zájmu Říma uvést do nebezpečí i svého syna. Není pochyb o tom, že i ve smrti by toho byla schopna. V tom je opravdu velká.

Jak se vám v roli Coriolana líbí David Prachař?
Moc. Je to jeho ohromné herecké vítězství. Ostatně - já si s mladou generací rozumím, i s Davidem se spolupracovalo báječně. On je profesionál a navíc má ohromnou energii a sílu. A jenom pro zajímavost - Davida jsem znala už coby malého kloučka.

V roli Volumnie máte chodítko. Skutečně je po operaci potřebujete?
To ne, proboha! Režisér je tam vložil proto, aby byla zdůrazněna urputnost a síla této ženy. Ona má své problémy stáří, přesto je energická a pevná. O tom ostatně sama něco vím - jsem už ve věku, kdy také překonávám podobné problémy. Ale zpátky k tomu chodítku. Zezačátku se mi to moc nelíbilo, ale teď jsem za ně ráda. Je to živočišnější, než kdybychom zůstali jen u verbálního vyjádření Volumniiny síly.

Vy sama chodíte po operaci bez problémů?
Ano, chodím dobře a chodítko nepotřebuji. Chtěla bych tím vzdát hold profesoru Sosnovi, bez jehož operace bych dnes už jezdila na vozíku.

Před časem jste řekla, že budete ráda, když si ve své roli kleknete před Coriolana. Jak to jde?
Dobře, klekám si a vstávám bez větších problémů. Prozradím vám ale něco herecky intimního. Mám pod sukní na kolenou chrániče, podobné, jako mají třeba házenkáři. Herci a zpěváci je používají, když často a dlouho klečí, obzvláště na zkouškách. Tam si užijeme své. Asi bych to ale ani neměla říkat. Teď si na to návštěvníci divadla vzpomenou a budou se smát .

O Národním divadle mluvíte jako o "kapličce". Je pro vás tato instituce posvátná?
Patřím ke generaci, která ctí posvátná místa našich dějin. Národní divadlo takovým místem je.

Občas se skuhrá na nízkou úroveň představení Národního divadla.
Ta kritika mě velmi zlobí. Někteří novináři se dnes chovají dosti divně: než aby přiznali, že někdo vysoce převyšuje ostatní, tak hledají, co je špatně. Bohužel se tak chovají k těm nejlepším. Neplatí to ovšem jen o divadle, jde o obecnou relativizaci kvality a nekvality, dobra a zla. A já žasnu, kam až jsme se s touto relativizací dostali. Těžko snáším, jak se dnes rozostřují hranice mezi kvalitou a nekvalitou, mezi normalitou a nenormálností. Co je normální? Každý jistě pociťujeme hranici normality někde jinde. Za normalizace jsme ale říkali, že normalizace přeci nemůže být normální, protože se normalizuje něco, co je naprosto nenormální a všichni jsme věděli, o čem je řeč. Dnes vidím, jak se v této "normalizaci - orwellizaci" světa "nádherně" pokračuje. Ovšem je to celosvětová záležitost.

Zlobíte se na novináře?
Na některé. Myslím si, že novináři mají obrovskou odpovědnost; jenže s nimi chce každý vycházet dobře, kdekdo si je snaží koupit a málokdo si je dovolí kritizovat. Jako by byli nedotknutelní. Jenže to je velký omyl! Budu konkrétní. Nedávno vysílala televize záznam představení Roku na vsi od bratří Mrštíků. Dramatizací se režisér Ivo Krobot zabýval deset let a představení bylo úžasné. Já v něm nehrála, ale jako divák jsem je opravdu milovala. Hrála v něm řada předních herců Národního divadla od Rösnera, přes Vinkláře, Postráneckého, Tesařovou, Preissovou a Ševčíkovou až po Štěpničku. Odvedli opravdu krásné výkony. Pak přijde jeden novinář a napíše, že to je Dallas po moravsku. No to mě opravdu rozzlobí! Ten kritik se tímto způsobem dotkne snad čtyřiceti herců, kteří byli mimořádně dobří a už nikdy se za svoje slova neomluví. To by v žádném jiném oboru nebylo možné.

Po listopadu 1989 se dal očekávat i váš mohutný návrat před filmovou kameru; těch filmů, které jste natočila, ale zase tolik není. Proč?
Svůj první polistopadový film jsem točila přesně po třiceti letech od svého posledního filmu. Se smíchem říkám, že jsem vlastně diskriminovaná i dnes. Ale opravdu se smíchem. Víte, já už si dnes pečlivě vybírám. Na co jsem ale obzvlášť pyšná, tak na to, že za všechny své polistopadové filmy jsem byla nějak oceněna. Nedávno jsem dostala cenu Trilobit právě za P. F. 77 a Jan Kraus při předávání ceny řekl, že to má váhu tří Oscarů. O té ceně totiž rozhoduje společenství objektivních a nezlobbovaných lidí. A těšilo mne, že jsem ji dostala s mladým Janem Budařem. On začíná, já dobře končím.

Ani jeden z filmů vašeho třetího života nebyla komedie. Nechce se vám do toho?
Tak to určitě není. V komedii bych si ráda zahrála, ostatně byla doba, kdy jsem hrála prakticky jenom v komediích. Začalo to, když pro mě Jan Drda napsal Prajznerku v Dalskabátech. V poslední době nepřišla ale žádná zajímavá komediální nabídka. Na druhou stranu mám ale někdy pocit, že se dnes pořád a za každou cenu smějeme. Všeho moc škodí.

Jedním z vašich polistopadových filmů byl snímek Karla Vachka Co dělat, ve kterém s vámi vystupoval i Jiří Krejčík. Točila jste s ním někdy?
S Krejčíkem jsem točila v padesátých letech dva filmy, vzpomínám si, že Nad námi svítá byl film dost trapný a poplatný době. Pro televizi jsme pak, to už byla léta šedesátá, spolu dělali Průchovy Hrdiny okamžiku, tedy pásmo o hercích. Já jsem hrála Otýlii Sklenářovou. Krejčík tenkrát mého partnera strašně sužoval. Ten v jednu chvíli odešel za paravan a tam opravdu vzlykal. My jsme byli s Krejčíkem velcí přátelé, tak jsem za ním šla a řekla mu, že kdyby tak nakládal se mnou, nejen, že bych to dnes nenatočila, ale asi bych už nikdy nic nenatočila. No a Krejčík mi tím svým typickým způsobem řekl: "No prosímtě! On přece musí vědět, že kdybych ho neměl rád, tak bych ho vůbec neobsadil!" Podle Krejčíkova chování si toho ale ten můj kolega opravdu nemohl všimnout.

Vy jste s Jiřím Krejčíkem při práci problémy neměla?
Ne. Ale s oblibou jsme my herci tehdy srovnávali práci u Krejčíka a u Věry Chytilové - to jsou totiž naprosté režisérské protipóly. Krejčík vždycky urputně vyžadoval: Hrej, hrej, hrej! a Chytilová volala: Nehrej, nehrej, nehrej!

Vzpomínáte ještě na tu epizodu svého života, kdy váš první manžel přebudovával v Brně budovu německé banky na rozhlasový dům?
Samozřejmě. Po válce byl rozhlas v Brně roztroušen po všech možných místech, svoji pořádnou budovu neměl. Těsně po válce dostal budovu v Beethovenově ulici a můj první muž (dnes už dávno nebožtík) ji jako ředitel předělával na rozhlas. My jsme tam dokonce měli bydlet - úplně nahoře v ředitelském bytě. Tenkrát jsem byla postavena před volbu: pokračovat v kariéře a odejít do Prahy nebo dělat manželku? Už tenkrát jsem věděla, že na to druhé nejsem ta pravá povaha. Jenže nakonec všechno skončilo jinak - z této budovy mého prvního manžela vyvedli pod revolverem. On byl totiž tím, čemu se v padesátých letech říkalo nepřítel strany a vlády.

V tomto rozhovoru i ve své knize někdy jmenujete přímo, někdy řeknete jen "jeden novinář, jeden politik či můj kolega". Jakým klíčem se řídíte?
Je to tak: jsou lidi, kteří mi stojí za to, abych je jmenovala, jsou lidi, kteří ne. Jinými slovy: když mi za to někdo stojí, v dobrém i špatném, řeknu jeho jméno. Když jmenuji, tak záměrně.

TOMÁŠ PILÁT