číslo 14 |
|
Názory, komentáře |
|
ZKRAJE TÝDNE
Kolik
stojí jaro?
Právě
pominulá zima prý stála jenom silničáře čtyři a půl miliardy, dolehlo i ke mně.
Kolik tedy bude stát jaro, říkám si, vzhledem k tomu, že všechno dnes zřejmě něco
stojí. Uplynul už celý rok od doby, kdy jsem si pro vás svůj první - rovněž jarní
- fejetónek vymýšlel. Uteklo to a mně se chce zase psát o jaru, neboť jsem se na
něj celou tu delší druhou polovinu zimy těšil. Tedy i na všechno, co s sebou
přináší. Kromě slunce, pernatých navrátilců z ciziny a tuzemských květinek i na
jeho poezii. Myslím teď spíše tu nebrožovanou a nevázanou, tu jako takovou. Poezie a
jaro, to přece patřívalo k sobě. A pak také láska, ta tomu dodávala jaksi ještě
větší šmrnc. Dohromady se z toho vyklubávala krása, která vlastně nic nestála.
A proč že to píšu v minulém čase? Hlavně s tou láskou se totiž děje něco zvláštního.. Od svých studentů, kterým pomáhám ujasnit si, co chtějí vyjádřit prostřednictvím svého literárního psaní, jsem nečetl cokoli s tématem lásky, ani nepamatuji. Jako by jim na ni nezbýval čas, který se zřejmě zábavněji proměňuje v peníze. Ostatně nedávno jsem se v jakési anketě dozvěděl, že u mladých lidí bývá klíčem k výběru partnera na prvním místě jeho zámožnost. Zní to dnes neuvěřitelně, ale ještě já jsem v mládí - semtam i úspěšně - působil na dívky tím, že jsem se samozvaně pasoval na básníka. Nezapomenu ani na slova onoho "slušného" z dvojice tehdy mne kvůli jinému psaní vyšetřujících příslušníků StB, který bez ironie podotkl: "Tak vy píšete básně? To máte dobrý, na to holky letěj." Že poezie devalvovala, o tom svědčí další z dnešního pohledu nevěrohodný jev: Na výstavě obrazů slavných českých malířů, jejichž plátna se dnes možná vyvažují když ne zlatem, tak jistě stříbrem, jsem zůstal v údivu stát před přiloženou reprodukcí dopisu jednoho z nich příteli - básníkovi. Obsahoval prosbu o novou báseň, za kterou odesílatel slibuje zaslat jako protihodnotu obraz. Dovedete si představit takovýto "výměnný obchod" dnes? Tolik a tolik stříbra za báseň, pragmaticky viděno vlastně za nic? Inu, umění tehdy ještě evidentně nemělo potíže se svým vlastním osmyslněním, jako je tomu dnes. Možná právě proto, že jeho směnnou hodnotou byla "pouhá" naléhavost krásy. Dnes bývá dílo už ve stadiu vzniku samotným umělcem přepočítáváno na výdělek; báseň proto - jakkoli snad dobrá - budí podezření svou lácí. Kdo by mohl stát o to, co nic nestojí a naopak žádá od nás hodnotu našeho času? Klasik jménem Jean Paul to vyjádřil lapidárně: "Žádná doba nepotřebuje básníka tolik jako ta, která má za to, že ho může postrádat." Zdá se, že právě v takové době nyní žijeme. A že je na ni jak ušit jiný citát, tentokrát od mého milovaného Jakuba Demla: "Je-li národ zbaven všech ideálů a věří jenom v peníze a to, co s nimi souvisí, pak docela nic nezáleží na tom, mluví-li česky, či tatarsky." Leč nehodí se loučit se s vámi takto pesimisticky. Prožíváme-li právě nyní jakousi společenskou zimu, v níž mezilidské vztahy a city ochladly, je tím zároveň nabíledni, že dříve nebo později se po zákonu přírody dostaví oteplení. Jaro k nám zatím přece vždycky dorazilo, aby dalo najevo, že to nejdůležitější nemůže nebýt zadarmo. A pak zase bude více času i na lásku. JAROSLAV VANČA |