Na smutnou zprávu o úmrtí Karla Kachyni zareagovala Česká televize bezprostřední programovou změnou: Týž večer připomněla osobnost zesnulého tvůrce dokumentem Život režiséra Karla Kachyni pohledem Jana Špáty z roku 1996, vlastní Kachyňovu režijní tvorbu pak uvedením o tři roky staršího filmu Kráva.

Jakkoliv patří podobné smutně aktuální výpravy do archivu k zavedené televizní tradici, samotná repríza konkrétního titulu obvykle nebývá víc než uctivou vzpomínkou na uzavřený život a dílo. Právě volba Krávy režiséra Karla Kachyni však proměnila povinnou formalitu v živou připomínku nadčasové kvality alternativní podoby televizního dramatu.

Nejen v Kachyňově tvorbě, ale v celé (nejen) popřevratové původní televizní dramatické produkci, bychom těžko hledali titul, který názorněji usvědčuje ze lži ustrnulou představu o jejích nepřekročitelných limitech. Doslovnost umluvených dialogů, podřízená služebnost obrazu, kašírovanost prostředí, předramatizovávání banalit, předstíraná hloubka myšlenek, prázdný patos velkých gest, kýčovitý sentiment, popisná režie, výprodej hereckých klišé, atd. atd. - to bývají poznávací znaky původních televizních dramat. V Krávě po nich není stopy. Na jejich místě "zaskakuje" všestranná výrazová úspornost metaforické obraznosti poeticky stylizovaného naturalismu. Vedle formální vytříbenosti, vzájemně se umocňující s osudovou tragikou individuálního příběhu, vyniká Kachyňova filmová balada i originalitou tématu: podobně přesvědčivou rehabilitaci dlouholetým ideologizovaným znásilňováním krátkozrace "definitivně odepsané" sociální tématiky, aby člověk pohledal. Dodnes.

V díle režiséra Karla Kachyni lze nalézt i jiné umělecké vrcholy - od legendárních děl ze šedesátých let (např. Kočár do Vídně), až po vzácné příklady neposluhujícího poetického humanismu většiny jeho filmů z let normalizačního kulturního úhoru (viz Už zase skáču přes kaluže). Stejně dobře by bylo možné jmenovat například příklady "pouze" profesionálně zvládnuté komerce (za vše Fany), či dokonce dávnější tituly, u nichž dal svůj talent do služeb totalitní propagandy (Král Šumavy). V kontextu televizního loučení s jednou z nejvýraznějších domácích režisérských osobností posledního půlstoletí, byla volba nejlepšího Kachyňova filmu poslední dekády víc než šťastná.