Ruské filmy se v našich kinech objevují zřídka, a proto je třeba přivítat každou příležitost spatřit je, navíc když se jedná o podnětný, svou významovou rozeklaností znepokojivý titul, jakým je Návrat debutujícího režiséra Andreje Zvjaganceva. Nezastírám, že Návrat lze považovat za typickou ukázku festivalového díla - zatím největšího úspěchu dosáhl v Benátkách, kde zvítězil.

Režisér programově odmítá současné vypravěčské trendy, klipovou roztříštěnost a nepřetržitě se valící vizuální atrakce. Dlouze hledívá na snímané předměty, všimneme si pozvolných jízd, které však jen rozšiřují povědomí o místech, kde se příslušný výjev odehrává. Toto zdánlivě bezvýsledné počínání ovšem do vyprávění vnáší jakousi elegičnost, téměř velebný poklid.

Kameraman Michail Kričman dovedně evokoval nevlídné, sychravé počasí, které co chvíli hrozí deštěm. Pochmurná krajinomalba s potemnělými mraky na obzoru zužuje barevné spektrum k šedavým odstínům blátivé země i studených mořských vln, brání se křiklavé barevnosti. Výrazně zachyceny jsou příznaky všudepřítomného rozkladu: rezivějící vrak lodi, rozpadající se strážní věže. Neutěšeným a vylidněným krajinným pohledům odpovídají obdobně laděné záběry oprýskaných zdí ve zdevastované zástavbě, průhledy do potemnělých bytů odhalují minimální vybavení, až jakousi stísňující prázdnotu pokojů s několika komodami a lůžky, se staticky pojednanými postavami, trpně se poddávajícími svému osudu.

Tvůrci (scénář napsali Vladimir Mojsejenko a Alexandr Novoteckij) se záměrně vyhýbají přesnější časové lokalizaci, i když lze jistě uvažovat o přítomnosti. Jejich příběh je však zbaven užšího sepětí s reáliemi, které by mohly vytvářet nějaké kontextuální vazby. Vše vyhlíží jako opuštěné a ponořené do stísňujícího bezčasí. I auto, kterým hrdinové jezdí, znemožňuje přesnější určení; zásadním bodem je duchovní i hmotná devastace, která znemožňuje obnovu přirozeného stavu.

Film líčí obtížné sbližování dvou chlapců s jejich otcem (Konstantin Lavroněnko), navrátivším se po mnoha letech, ale chovajícím se autoritativně, jako kdyby byl v rodině stále přítomen. Nevíme, kde byl (ve vězení?) - a není to podstatné. Návrat se především zaměřuje na vztahy mezi lidmi, zprvu si navzájem cizími, pojednává o potřebě dětí mít vedle sebe nějaký vzor, který by si zasloužil obdiv. Ve vyprávění absentuje byť špetička nějakého sentimentu. Zvjagancev jen lhostejně, téměř protokolárně zachycuje vnější podobu snímaného dění, aniž by měl potřebu cokoli vysvětlovat. - Přiznám se, že jeho výpovědi, jakkoli obrazově sugestivní, zazlívám poplatnost módním trendům, zvláště v kalkulu s relativitou a neprůhledností pohnutek i skutků. Návrat je příběh elegantně vykroužený, avšak podezírám jej, že svou hlubokomyslnost valnou měrou předstírá, že jej obepíná větší nymbus výjimečnosti, než si opravdu zaslouží. Jistě: v celém filmu nenajdeme inscenační zkrat, suverenitu režijního vedení nelze zpochybnit, nikde nehrozí ztráta výrazové věrohodnosti, určitě i zásluhou hereckého ztvárnění, přesně postihujícího jednotlivé etapy v postojích každého z hrdinů.

Návrat se stěží zapíše mezi snímky věčně životné, avšak musím mu přiznat jistou oduševnělost, s níž se noří do zdánlivě banálního generačního odcizení, byť je to oduševnělost jakoby zkamenělá a bez jediného hřejivého paprsku. Je to dílo fascinující už tím, že každému diváku nabízí, aby k němu sám hledal klíč.