V rámci loňského ročníku festivalu Slovenské divadlo v Praze měli možnosti i čeští diváci vidět inscenaci činohry Slovenského národného divadla v Brati-slavě Krajčírky. Ztvárnil jste v ní postavu majitele salonu - pana Leona. Hru J. C. Grumberga teď uvádí po názvem Krejčovský salon Divadlo na Vinohradech a vy opět hrajete pana Leona. V čem jsou inscenace jiné a v čem společné?
Vytvořil jsem Leona jako Labuda a jako Labuda jej hraji v inscenaci režiséra Mikulíka ve slovenštině a jako Labuda jej hraju v inscenaci režiséra Novotného v češtině. Moje role je přenesena, ale tím, že tady je jiné prostředí, že mám na jevišti jiné partnerky, že dění sleduje jiné publikum a já jsem už taky někdo jiný, je Leon postava nová i když ta samá. Skutečností zůstává, že já jsem určujícím elementem a že obě koncepce vycházejí ze mě. V každém případě se cítím na Vinohradech báječně a to i díky kolegům a kolegyním, například Jiřině Jiráskové, která hraje moji manželku, madame Heléne.

V jednom rozhlasovém rozhovoru (ČRo 3 - Vltava, Ranní mozaika) jste řekl, že vás vždy nové ženy - nové divadelní partnerky i nové lásky, nesmírně inspirují.
Dokonce jsem nadsadil: kvůli inscenaci jsem ochoten pustit do bulváru fámu, že máme s paní Jiřinkou vztah. Ale tady jsme na seriozní půdě, takže se jenom vyznám z nesmírného obdivu k Jiřině Jiráskové. Dle mého je to tip-top dáma, krásná v každém detailu. Zevnějšek i její projev, to je krása a důstojnost, a myslím, že by mohla být příkladem i pro ženy mnohem mladší. Je smutné, že některé ženy věkem jako by rezignovaly na to být přitažlivými. Skvělé jsou v tomto Američanky: vezmou si na sebe růžovou halenku i v osmdesáti a z bytu nikdy nevyjdou bez mejkapu. Myslím, že je to lepší postoj, než si po čtyřicítce uvázat šátek pod bradu a chodit do konce života v černém, což můžeme vidět na některých slovenských vesnicích ještě dnes. Když někdo chce rezignovat na život, má na to právo, ale ať tím neobtěžuje jiné. V jedné hře, kde jsem hrál, jsem měl repliku: "Dokud v hrudi tluče srdce, je potřeba se smát, je potřeba bojovat."

Vaši kolegové ze Slovenského národního divadla - Emília Vášáryová a Martin Huba - účinkují v inscenacích pražských divadel a hrají svůj part ve slovenštině. Nebyl na počátku spolupráce s Divadlem na Vinohradech podobný záměr?
Vskutku jsem myslel, že to bude tak. Ale pak někdo vznesl argument, že když do divadla přijde například rodina z Náchoda, v níž jsou i děti, které už slovensky moc nerozumějí, měli by mít z představení komplexní zážitek. Potěšilo mě ale, že všichni věřili v mé schopnosti hrát Leona v češtině. Dnes už můžu přiznat, že při zkoušení jsem několikrát zalitoval, že jsem na češtinu kývnul. Ale možná dojde i na slovenštinu: někdy to snad zkusíme a já svou roli odehraji ve slovenském jazyce, nebo dokonce vystoupíme ve vinohradské inscenaci oba: já i Božidara Turzonovová, která ztvárňuje v Bratislavě madame Heléne. A třeba by paní Jirásková mohla na oplátku vystoupit v našem představení v SND v Bratislavě.

Pracoval jste při zkoušení s jazykovým poradcem?
Ne, neměl jsem žádný jazykový dozor. Při generálkách ale přizvali paní profesorku, která mě upozornila na některé chyby ve výslovnosti. Celé zkušební období mi skvěle pomáhali herečtí kolegové. Opět se mi potvrdilo, že herec je dělníkem slova. Ve chvíli, kdy se "položím do role" a improvizuji dle momentální nálady, atmosféry a dle publika, musím se vzpamatovat, neboť mi uniká kontrola nad čistotou češtiny. Potřebuji ještě několik repríz, aby to běželo tak, jak si představuji.

Jedním ze zásadních témat Grumbergova dramatu je exodus Židů ve druhé světové válce. Na Slovensku byla židovská otázka dlouho tabuizována. Máte svou osobní "židovskou zkušenost"?
Přímo osobní ne, ale od rodičů vím, že se velice přátelili s židovskou rodinou Lendelových. Moje starší sestra byla kamarádka jejich holčičky a celé rodiny se vzájemně navštěvovaly. Naši vždy říkali, že to byli velice dobří lidé, ve vesnici je měli všichni rádi. Já nejenom že neznám antižidovství, neznám ani žádný jiný projev nesnášenlivosti s jinými národy. Tatínek se jako chlapec učil ve škole maďarštinu a když přes naší dědinu šli řemeslníci "z dolné země" na trh do Banské Štiavnice, zastavovali se u nás v obchodě. Byl jsem moc malý, ale vnímal jsem tu neznámou řeč a viděl jsem, že ti lidé jsou přátelští a že můj otec se usmívá, když mluví s nimi tím jiným, zvláštním jazykem. Dalším spřáteleným člověkem, který byl shodou zlých okolností označen za cizince, byl pan Čapek, původem ze Znojma. Celé své mládí prožil na Slovensku, měl za ženu Slovenku, ale i tak musel po vzniku Slovenského štátu odjet. Díky bohu po válce se naše rodiny opět našly a já jsem jezdil k Čapkům na prázdniny do Loun. Byly to fantastické časy, na které vzpomínám i přes chuťové pohárky: u nich jsem prvně jedl karlovarské rohlíčky, salám a párky, přímo z udírny řeznického mistra, jímž pan Čapek byl.

Jak se vám jeví rozhodnutí o rozdělení Československa s odstupem deseti let?
Jsem přesvědčen, že v době rozdělování společné republiky existovaly síly, které maximálně vytěžily z atmosféry, v níž Češi prohlašovali:"Ať si jdou!" a Slováci na náměstích vykřikovali: "Dosť bolo Prahy!" Kdyby to šlo dále v podobně napjatém duchu, tak jsme tady, v pražském divadle, my dva - slovenský herec a slovenská novinářka píšící pro česká periodika - neseděli. Tenkrát jsme si my Čechoslováci neuměli ani představit, co bude následovat, jak to půjde dál. Ale doba se uklidnila a česko-slovenské vztahy jsou lepší, než kdykoli předtím. V nastupujícím klidu si i ti největší nacionalisté uvědomili, že tyto dva národy k sobě patří. Je to tak v kultuře, ale i v hospodářství. Nejlepší tržní prostor pro muzikanty, divadelníky, výtvarníky je prostor česko-slovenský. Stejné je to i s podnikateli, kteří uzavírají partnerství a přinášejí zisk oběma republikám.

Problém vykořeněnosti - i když jen v bývalém společném státě Čechů a Slováků - je základním tématem rozhlasového seriálu Magdaleny Vágnerové Minulost na obtíž. Na podzim minulého roku jej uvedl ČRo 3 - Vltava. Vy jste v něm vytvořil postavu milovaného a milujícího dědečka, pana Vargy.
Myslím, že to byl velmi důležitý projekt, a to nejen proto, že v prostoru bývalého Československa žijí rodiny, které jsou smíšené, kde každý z partnerů pochází z jiného konce někdejší federace. Ta problematika je stále aktuální. Před několika lety jsem účinkoval ve zlínském divadle ve hře, v níž jsem s Věrou Novákovou vytvořil právě česko-slovenský manželský pár. Já jsem mluvil slovensky, ona česky a přijetí obecenstvem bylo výborné. Nejenom téma, ale i jazyk vnímalo obecenstvo jako něco přirozeného. Myslím, že bez ohledu na nostalgii, třeba za televizními pondělky z Bratislavy, ale právě z přirozené potřeby budou i televize pracovat na společných projektech, v nichž oba jazyky budou zachovány. Když se objeví vhodné téma, časem snad vzniknou i filmy, buď v české nebo slovenské produkci, kde bude taky záměrně používána řeč obou národů. Normálně a přirozeně.

Co myslíte, bude používání národních jazyků po vstupu do EU stále tak aktuální?
Řekl bych, že se musíme vyrovnat s realitou, s tím, že víc a víc budeme slýchat angličtinu. Pro dnešní děti a jejich děti bude angličtina řečí každodenní, ale věřím, že rodiče budou mít potřebu naučit své děti slovenštině a češtině, a že se to nestane kuriozitou. Protože, odpočívat, přemýšlet a snít je nejlepší v mateřštině. Vzpomínám si na natáčení filmu Meeting Venus, kde bylo silné mezinárodní obsazení a štáb používal stejně tak němčinu, jako angličtinu či francouzštinu. A když měl režisér István Szabó konečně příležitost mluvit maďarsky, bylo vidět, jak slastně přivřel oči, jak se s mateřštinou laská, jak mu je dobře...

Říkáte, že vaší nejpřirozenější aktivitou je divadelní tvorba, ale širší publikum si vás spojuje spíš s prezentací humoru a zábavy. Jak se cítíte v roli "baviče"?
Nemám rád výklad slova bavič ve smyslu "entertainer" a ani polohu, ve které vystupuje: akce, humor, pustit smích a zabrat bavící se publikum... Tento způsob je častý a charakteristický pro produkce soukromých komerčních televizí, kde jde v prvním řadě o co nejlacinější naplnění vysílacího času. Mám rád jiný druh zábavy, kdy se divák zasměje, ale pak se ztiší a zamyslí: přichází k pointě, která se ani netvoří ani nechápe takzvaně "na první". Televizní dramaturgové chybují, když diváky krmí prvoplánovým bavičstvím. Někdy přemýšlím, zda nízká úroveň scénářů je dána časovým tlakem nebo permanentním pohybem televizního času, který je drahý a musí stále běžet. Možná, kdyby se tvůrci zamysleli, tak by ten šílený pohyb zastavili... Jenže co pak?

Před několika lety se vysílaly populární Židovské anekdoty, kde pražští televizní tvůrci využili i vaši výraznou fyziognomii. Jaký je váš vztah k židovskému humoru?
V tom seriálu jsem hrál židovského rabína a setkal jsem se v něm se skvělými hráči, v první řadě s Vlastimilem Brodským. Mám moc rád židovský humor a v této souvislosti si dovolím vzpomínku: V roce 2000 jsem měl nehodu a ležel šest týdnů v nemocnici. Můj dobrý přítel Julo Satinský mě tehdy navštívil a přinesl dárky: malý křížek, životopis svatého otce Jana Pavla II. a knížku esejí židovského autora s příznačným názvem Úvod do neštěstí. Pamatuji si na jednu typickou anekdotu z té knihy: Mladík přijde za svým otcem - rabínem s tím, že se chce oženit se Sárou. Otec není spokojen s jeho volbou a říká, že chce, aby si syn vzal Rebeku. "Otče, ale já Sáru miluji, jenom s ní budu šťastný!" Rabín se zamyslí a láskyplně se syna zeptá: "Ale prosím tě, co z toho máš, že jsi šťastný?"

MÁRIA UHRINOVÁ