Kde se asi bere ta síla - říká se jí motivace -, která žene, nutí a pudí člověka aby dělal věci, které se mu dřív dělat nechtělo, nebo se mu zdály být nad jeho síly, či mu lenost velela je nedělat a přesto je udělal. Vždycky jsem žasl nad tím, kolik za některými lidmi zůstává vykonané práce a za jinými pusto a prázdno.

Myslím si, že mnozí z nás už ten dar dostanou sudičkami do kolébky. Mají roztočené motory, v očích jas a úžas nad zázrakem života. Jsou dychtiví, svým zájmem, úkolem, cílem jsou posedlí, všechno je zajímá, všemu chtějí přijít na kloub. Jsou prostě ctižádostiví. Takoví později dostávají Oskary, Nobelovy a jiné ceny a při hymně slzí na stupních vítězů. Je ovšem podobně velká menšina peciválů, které nezajímá nic a nepohnete s nimi ani párem volů.

Abych nezapomněl, ukrutně motivovaní jsou ještě ti soutěživí, konkurenčními boji zocelení, po popularitě, úspěchu, moci a bohatství horečně prahnoucí.

No, a pak jsme my, ten střed, ti normální. Je nás určitě nejvíc. Zdánlivě máme blíž k peciválům, ale správná, z nenadání se dostavivší motivace udělá s námi neuvěřitelné věci. Vždycky jsem žasl nad tím, jakou životodárnou sílu nacházejí ti, kteří jsou kaleni žárem zamilovanosti. Břicha tlusťochů splaskávají, vycídění puberťáci likvidují komposty ve svých pokojících, z lenochů se stávají workoholici, z nedovzdělanců takřka intelektuálové. Milostné dopisy se stávají literárním dílem, kdo nikdy nečetl, píše básně. Leč žel, zamilovanost mívá krátký dech.

Mojí motivací bylo citové pouto k rodičům, hlavně k mámě. Až do vysokého věku jsem měl potřebu dělat jí, i těm, které jsem měl rád, radost tím, co jsem udělal, vytvořil, vybudoval, i jak jsem obstál v životních zkouškách nelehkého minulého století. Žel, pokrevná, ani nepokrevná pouta nejsou, jak se domnívám, v současném citově chřadnoucím světě tou hlavní motivací k velkým činům.

Odjakživa nejrozšířenější motivace byla obživná. Není tomu tak dávno, kdy ji posiloval bič upletený ve strachu z bídy, zimy a hladu. I dnes, kdy patříme řízením osudu k menšinovému světu dostatku, většina z nás valí nadále svědomitě svou kuličku, motivovaná k pracovitosti touhou mít všeho hoj, podívat se dál a užívat si víc. Anebo jsme podvědomě vycítili starou známou pravdu, že největší zábavou je s chutí dělaná práce? Ať tak či onak, oddaluje to, s trochou nadsázky, jednu ze zajímavých variant možného konce naší civilizace: že by jednou všichni sytí a hmotně zajištění přestali pracovat.