Evropa bude asi v příštích týdnech nejfrekventovanějším slovem na politických stránkách českých novin a v politických relacích českých elektronických médií. Česká republika se stane členskou zemí Evropské unie. A opačně: Evropská unie udělá další krok k tomu, aby se stala strukturou skutečně evropskou, tedy celoevropskou. Lidé v Evropě si asi jako při každém předchozím transcendentálním kroku EU budou klást otázku, co je Evropa, zda ten pojem má nějaký smysl v jejich životě, zda slovo Evropa hrálo a hraje nějakou roli v té historii a v té kultuře, kterou považují za svou historii a svou kulturu. A za svou považovali zatím vždy jen historii a kulturu svého národa.

Možná nenajdou odpověď hned. Protože hodnoty, které jsou nepopiratelně evropské - a to jak svým vznikem na půdě Evropy, tak především tím, že jsou jako evropské akceptovány ostatním světem -, vnímají Češi, Němci, Francouzi a ostatní Evropané asi tak jako vzduch, který dýchají. Jako něco přirozeného, do čeho se narodili a co je obklopuje, jako atmosféru, která byla, je a bude. Je jistě na čase, abych řekl, o jakých hodnotách to vlastně mluvím. Mám na mysli takové samozřejmosti, jako je být plnoprávným občanem, žít v uspořádané obci a státě, ve společnosti dobrovolně uznávající nějakou ústavu - ať psanou a odhlasovanou, či existující jen ve formě nepsaného práva, o něž se opírá systém psaných zákonů.

To vše ale nejsou ani samozřejmé, ani věčné věci, které tu jsou "od Boha" a od nepaměti. Evropě a světu je dala stará řecká a římská civilizace. Odtud máme i to slovo civilizace, stejně jako další slova nebo pojmy představující hodnoty, jichž denně užíváme jako čehosi pevně daného: republika, demokracie, hlasování, volby, parlament a mnoho dalších. Dohromady tvoří myšlenku právního a demokratického státu. Tu dala Evropě - a tudíž celému světa - antika: Athény a Řím.

Máte pravdu, pokud mi v duchu připomínáte, že i slova tyran a tyranie máme z řecké antiky. Ale zpočátku se ve starém Řecku tyran ujímal vlády s mlčenlivým souhlasem "obce" v době ohrožení, za jakéhosi "výjimečného stavu" a jen na určité, časově omezené období.

Nechci tvrdit, že existuje nějaká nepřetržitost mezi antickým pojetím státu svobodných občanů a systémem svobod a sociálních pravidel, která tvoří společenský rámec našich životů. Naopak, kontinuita byla nesčetněkrát přervána jak v reálném vývoji Evropy, tak v povědomí evropských národů. Za těch přibližně 25 či 26 století se to stalo často a většinou nadlouho. Ale v historickém dědictví Evropy ty ideje, ty koncepce státu, přetrvaly. Ve středověku je živily první evropské univerzity, v období renesance jim vdechli nový život umělci a jejich urození mecenáši, o pár století později osvícenci, humanisté, encyklopedisté. Oni všichni byli a jsou Evropa. Ta Evropa, kterou si neseme každý z nás v sobě, aniž si ji valně uvědomujeme. Aniž si také uvědomuje, že tohle všechno vyzařovala Evropa - a jen Evropa, i když v různých epochách s různou intenzitou - do světa. A že tedy jako Evropané máme proč být sebevědomí, máme na co být hrdí, a tudíž také máme důvod se k pojmu Evropa hlásit.

Demokracie, ta myšlenka vzniklá a praktikovaná v antických Athénách, je od jisté doby ideálem společenského uspořádání všech lidských komunit. Tam, kde ji nemají, o ni usilují. Tam, kde ji ztratí, jsou nešťastní. Osvícených tyranů se v dnešním světě nedostává!

Vzdělanci mi namítnou, že ten ideál městského státu svobodných občanů, za jaký považujeme Athény, i ta představa římské republiky a hrdého římského občana, jsou jen vulgárním zjednodušením toho, čím tehdejší společnost skutečně byla. Neboť Athény i Řím upíraly lidská i občanská práva otrokům a udržovaly v nerovnoprávném postavení ženy.

Jenomže v Římské republice získal posléze tribun lidu právo veta v senátu. A tribun lidu byl zástupcem plebejů. Nakonec pak i jeden ze dvou konzulů, což byli nejvyšší představitelé republiky, musel být plebej. Dá se tedy říci, že i dnešní evropská sociální politika by našla své kořeny v antické společnosti. Právě tak jako dnešní právo, vycházející z práva římského.

Ve věcech týkajících se uspořádání společnosti má prostě Evropa jako celek svou specifickou zkušenost, jež je více méně společná všem evropským národům. Slovo Evropan může tedy mít pro každého z nás konkrétní obsah. Ten je dán normami či modely chování, které dala Evropa sobě i světu. V tomto článku bylo místo jen na několik z nich, z oblasti politické filozofie či politické kultury. Ovšem my všichni, Evropané, jeden vedle druhého, bychom mohli sobě i světu stejným způsobem připomenout i další hodnoty, které v průběhu staletí udělaly slovo Evropa svébytným pojmem pro ostatní svět. Našli bychom je v oblastech, jako je umění, hudba, astronomie, filozofie, architektura... Patří ke všeobecnému vzdělání nás Evropanů umět dosadit do každé z těch oblastí, jež jsem tu namátkou nastínil, aspoň jedno evropské nebo třeba i české jméno. Zkuste to! Například v astronomii byste určitě nezapomněli na Galilea, Koperníka či Bruna, v pedagogice na Komenského. Myslím, že na konci takového procvičování mozku a paměti byste snadno dospěli k názoru, že slovo Evropa má smysl, že je to ucelený pojem, ne pouhá množina národních komunit.